abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Stíny Haradu ::
družina
stránkovat po:  
 

Bobulda Medjed
11.9.2019
22:37:44
Aren mě moc nepotěší, když mou otázku ignoruje. Tohle má být kapitán? Čím dál víc pochybuji, že máme vůbec nějaký plán.
Nakonec se, v trochu zmateném hovoru tolika lidí, nejspíš shodneme, že s hobity půjdeme. Nejméně nadšení z toho vypadají jejich průvodci. Na vteřinu mě napadne, jestli se jich neměli v plánu někde zbavit, tahle pochyba se ale rychle rozplyne - vždyť k tomu už museli mít takových skvělých příležitostí. Spíš jsme pro mě další přítěž nebo se třeba o poklad měli dělit taky a rovným dílem.

Pomůžu hobitům přehodit plachtu přes konstrukci. "Páni! Není to jeden z těch stanů od Nolka Kšandičky?" ptám se dychtivě.
Chvíli ještě klevetíme o Kraji, než si jdu hledat vlastní místo ke spaní.
Uvelebím se zády přitisknutý ke kládě, na které ještě před chvílí seděl pár průzkumníků. Zjistím, že v kotlíku zbylo ještě maličko dušeného masa, a jmu se ho dojíst, "aby se do rána nezkazilo".
S příjemnou chutí na jazyku a v objetí s teplým kotlíkem brzy usínám.

Spím tvrdě, možná trochu chrápu. K ránu jsem ale neklidný. Mračím se, vrtím sebou. Ve chvíli, nejspíš s východem slunce, se snad i probudím, ale přetočím se na druhý bok a zas sladce spím.

Zanedlouho mě už definitivně vzbudí rozdávání snídaně. Rozdávání jídla vzbudí snad každého hobita - to jsou základní instinkty.
I přes temný les v blízkosti a jeho vyhlídku všude kolem se po spánku cítím dobře, ba dokonce skvěle oproti očekávání. Jen jsem trochu zamyšlený.
Snídaně je skromná, snědl bych nejradši třikrát tolik a pak ještě něco pro lepší chuť, ale podmínky jsou, jaké jsou. Poděkuji, jak se sluší a patří, a až posbírám vlastní serepetičky, pomohu s úklidem tábořiště ostatním.

Co to jen bylo? Co mi to jen.. hm... Usilovně přemýšlím a moc nevnímám hovory ostatních. Na kapitánovu otázku jen mlčky nepřítomně pokyvuji hlavou.
Držím se s davem a brzy jsem zas myšlenkami zpátky na zemi. To už si pobrukuji nějakou skotačivou melodii.

Arya
6.9.2019
12:36:40
Dozvím se, že hobiti mají jasnou představu o tom, kde se ta pevnost nachází. Raději mlčím, když jen tak mimochodem prohodí, že si snad myslím, že tu prostě jen tak běhají.
“Přesně tak.“ Sjedu nedůvěřivě jejich průvodce.
“Průvodce si představuji trochu jinak... Tohle spíš vypadá na žoldáka.“ A jeho odpověď na dotaz, kde je pevnost mi vyrazí dech. Nechápavě těkám pohledem mezi průvodcem, hobity a místem, kam mávnul rukou.
“To jako myslí vážně? No to je mi popis.“
“Bezvadný... Byl jste tam?“ Pronesu bez nadšení. Zvlášť když se zahledím do té temnoty. Ovšem nadšení hobitů je nakažlivé.
“Oni vážně pevně věří, že ta pevnost tam je, a že něco najdou.“ Rozhodnu se, že jim nebudu brát iluze.
“Tak to je prima.“ Nadhodím už trochu optimističtějším tónem.

Rozhovor končí a jelikož neměl nikdo nic proti, beru si první hlídku. Než ale vyrazím najít vhodné místo, chvilku sleduji hobity jak zápolí se svým příbytkem.
“Jsou zvláštní.“ Pomyslím si a vyrazím na kraj tábora, kde ještě aspoň dopadá trochu světla od ohně. Všimnu si, že se mi na paty lepí jeden ze strážců.
“To ho budu mít za zadkem celý večer?“ Ušklíbnu se. Docela se mě to dotkne, ale na druhou stranu to chápu. Udělala bych to samé.
“Hlavně, když se mi nebude plést pod nohy.“ Provokativně ale na něj houknu.
“Beru si severní část.“ A mávnu rukou do míst, kde budu hlídkovat já. Stejně pochybuji, že by ho to zajímalo anebo by se podle toho zařídil. A tak se během své hlídky vlastně procházím všude možně.

Mžourat do té tmy a naslouchat každému zvuku, začíná být po chvilce otravné. Obzvlášť když ke mně doléhá chrápání z tábora. To ticho lesa je ale jinak děsivé. Ani živáčka neslyším, jenom to chrápání. Chvilkami kontroluji, zda se v okolí ještě vyskytuje jeden ze strážců. Sice mi dělá občas problém ho zahlédnout, ale jak se zdá, to zatím nevzdal. Vyhlédnu si pěkné místo, které je kryté větvemi, ale zároveň vidím na všechny strany a do tábora. Opřu se o strom a pozorně sleduji dění kolem sebe. Nic, strašná nuda. Na druhou stranu, když mě vystřídají, jsem ráda, že se nic nestalo. S pocitem dobře odvedené práce si jdu lehnout.

Usnu hned, což vzhledem k tomu chrápání nechápu. Ale evidentně jsem musela být utahaná víc, než bych si tipla. Jen co zavřu oči, se mi začne zdát sen. Zavede mě do známých míst, kam se teď nemůžu ani vrátit. Malinko pocítím smutek a lítost. Všechno, co jsem znala, je pryč, ty co jsem znala, jsou pryč. Vše se během chvilky rozpadlo a můj život se obrátil naruby. Než se ale stihnu probudit, abych zaplašila tyhle sny, výjev se změní. Sedím na královském trůně, sbíhají se mi sliny nad tou nádherou na stole, pečená kuřata, žebírka, ovoce, víno... Pak se za mnou ozvou cizí hlasy. Zní to lákavě, ale z nějakého důvodu mám pocit, že bych tomu neměla naslouchat. Ale nedokážu odolat. Mám obrovskou chuť říct ano, ale v tu chvíli se rozletí dveře. Dovnitř vletí vlaštovka a varuje mě. Probudí mě to.

Probuzení je nečekané a rychlé. Napřímím se a otáčím se kolem sebe. Hledám nějakého ptáka, který se mi mohl dostat do snu. Nikde nic, jen ten sup. Prohrábnu si vlasy a potřesu hlavou, abych ten sen zaplašila.
“Co to sakra bylo?“ Pocity však přetrvávají – smutek, lítost a teď i hlad. Proto uvítám, když dostanu něco k snědku od hobitů.
“Díky.“ Poděkuji a konečně se vyhoupnu na nohy.
“To byl divný sen.“ Nacpu si plnou pusu suchary a aniž bych to spolkla, křiknu na Arena.
“Já už mám sbaleno. Můžu vyrazit.“

Pán Jeskyně
5.9.2019
19:32:16
“Tak jako všechno tady.“ pokrčí Munro rameny nad poznámkou elfky, načež se otočí k Arye a s vážnou tváří přikývne.

“Samozřejmě, že víme, přece jste si nemysleli, že tu běháme jen tak po poušti. Dokonce jsme si na to najali i průvodce.“ ukáže směrem ke strážci, který vedle sebe má kuši. Strážce si s odpovědí dává na čas nebo možná jen nepochopil, že se po něm nějaká odpověď chce.

“Přímo uprostřed toho lesa.“ pronese stroze a tiše a mávne rukou kamsi k onomu mrtvému lesu.

“Tak vidíte, cíl cesty máme a brzy se k němu i dostaneme.“ usměje se hobit na Aryu.

“Ale jak již tu bylo řečeno, je už pozdě a zítra nás čeká náročná cesta k pokladu, takže bychom se na to měli jít vyspat.“ Munro nečeká na žádnou odpověď a společně s ostatními hobity ze sedlových brašen začnou tahat jakési tyčky a skládat je do malé konstrukce. Tu následně překryjí plátnem a vytvoří tak malý stan. Přístřešek je však tak akorát pro ně tři a dokonce ani jejich strážci se do něho nevejdou, tudíž to vypadá, že i vy máte smůlu a budete muset spát pod širákem.

Noc (za předpokladu, že se zde skutečně rozhodnete přenocovat) proběhne v klidu. Postupně se střídáte na stráži a pokaždé vidíte, že jeden z doprovodu hobitů je taktéž vzhůru a také drží stráž, nejspíš vám příliš nedůvěřují.

Ráno se probudíte jakž takž vyspalí, přeci jen zem, i když na ni někteří z vás jsou zvyklí, není zrovna nejpohodlnější lůžko. Slunce začíná opět pražit a hobiti z brašen tahají jakési suchary a rozdávají vám je. Jídlo to není nic moc, ale kupodivu zasytí.

Po střídmé snídani hobiti zabalí věci, brašny přehodí přes tažné poníky a vypraví se k lesu, který se ve dne nezdá o nic více přívětivější než v noci.

“Takže jdeme s nimi?“ zeptá se Aren, aby zjistil vaše poslední rozhodnutí.

Nad hlavami vám zaskřehotá sup, jako by smál vašim mizerným možnostem a ještě mizernějšímu výhledu do budoucna.

Bobulda Medjed
1.9.2019
22:26:47
Nad miskou jídla mi vykukují jen oči obezřetně těkající ze strany na stranu. Maj' pravdu, je to tu nějaký divný, takový ...mrtvý.
Nervózně sebou zavrtím, abych setřásl nepříjemné pocity.

"Osobně nevidím důvod se nepřidat," vyjádřím názor někde mezi kousky namáčeného pečiva. Vyjma hobitů asi dá ostatním zabrat mi rozumět.
"Máme snad jiný konkrétní směr?" Se svým dotazem se obracím na Arena, který by to z nás mohl vědět snad nejlépe, ale ani neprojevil, že by měl nějaký vlastní postoj.
Pokračuji už zas ke všem, hobitům i našim: "Hádám, jde o nějakou opuštěnou pevnost? V každém případě by se tam asi daly sehnat nějaký věci, když už jsme nejen o zásoby přišli."

Arya
30.8.2019
20:31:24
Poslouchám pulčíky, jak se zaujatě baví o pokladu.
“To je báječný. Budeme se honit za báchorkou.“ Ve finále se vlastně nic moc nedozvíme. Jedině to, že by tam snad mohlo něco být a pojem poklad může znamenat bůhví co.
“Takže toho moc nevíte. A kde je ta pevnost, to byste věděli?“ Nejsem nijak nadšená, ale zdá se, že většina je pro. Grimmnirovi div nesvítí oči nadšením. Za to Anairë nás varuje ohledně místa, kde se nacházíme. Rozhlédnu se kolem sebe, ale kromě tmy nevidím vůbec nic.
“No... takže, ať se rozhodneme jakkoliv, zřejmě tu musíme přespat. Beru si první hlídku.“ Mrknu po ostatních, zda mají něco proti.
“A co se týče pokladu, pokud nám z toho něco kápne, tak nevidím důvod proč se nepřidat.“ Sjedu pulčíky pohledem, který jasně říká, že zadarmo to dělat nebudu. Dojím maso a pokud nemá nikdo nic proti, začnu si vyhlížet ideální místo na hlídkování.

Grimmnir Corwigern
29.8.2019
17:30:38
Pohled, který se mi naskytne po příchodu do tábora, je víc než překvapující. Čekal jsem všechno možné, ale ne trojici vyžraných hobitů, kterým vůbec nevadí všudypřítomná přítomnost takřka hmatatelného zla ani přítomnost cizinců ve svém táboře a v klidu se handrkují. Jakoby někoho zajímalo kdo kdy někomu sloužil a v jeho službách umřel.
A dokonce mluví o pokladu. A to už jsem jedno ucho. Na slovo poklad prostě, my trpaslíci, slyšíme.

Sednu k ohni s miskou dušeného v ruce a rovnou se do toho pustím. Pravdou je, že i když je většina hobitů líná a tlustá, tak ten špek museli někde sehnat. Na svých cestách jsem jednou zabrousil do hospody, kde vařil hobit. Těžko se odcházelo velmi těžko. A zbroj byla náhle velmi těsná.

Kapitán promluví důležitě o tom, v čích službách jsme. Nevěřícně potřesu hlavou. Ty jsi prostě blb. Nemohl jsi říct, že jsme ztroskotali a že jsme prostě trosečníci. Ne, ty řekneš že jsme ve službách krále.

Když kapitán položí otázku, moc se nerozmýšlím. Jednak to vypadá, že maj hobiti dost velké zásoby, na rozdíl od nás. A taky dobrej cíl. My máme jen cestu a víru, že dojdeme k nějaké vodě a vůbec někam, kde něco bude a nebude to naše smrt.

Anairë
16.8.2019
12:37:32
Všechno sleduji velmi důkladně a přejíždím očima ze strany na stranu luk stále v rukou se založeným šípem. Sedím opodál zatímco poslouchám a pozoruji skupinku, stále jsem se ještě nevrátila k ostatním, kteří seděli okolo ohně. Částečně jsem se nechtěla vrátit. ,,Tohle není ten důvod kvůli, kterému jsem jela celou cestu do Gondoru. Nepatřím sem. Co mě to vůbec napadlo táhnout se tak daleko na jih."

Část ze mě chtěla jednoduše domů. Najít si koně a vyrazit zpátky na sever a už nikdy neodejít. Ale dala jsem slib a má osobní hrdost měla přednost před mými dětinskými pocity. Nakonec jsem se zvedla a přehodila si luk přes rameno a vydala se k ostatním. Po cestě jsem si ještě vytáhla kapuci pláště nahoru a posadila se s mírným přikývnutím k ostatním - Zatím jsem chtěla schovat své špičaté uši.

,,Dobrý večer, vznešení páni z Kraje." Řeknou zdvořile ale krátce. S šetřením slov jsem si nikdy nemohla pomoct, obzvláště když jsem byla jediným elfem v okolí. Pomalu poslouchám jejich vyprávění a jen čas od času přikyvuji dokud nakonec nevzhlédnu a podívám se okolo. Oči se mi zúží jak se soustředím na les okolo nás. Něco se mi nezdálo v pořádku na tomhle místě.

Nakonec se podívám k Arenovi a poškrábu se bradě. ,,Byla bych opatrná.. Tohle místo má temnou atmosféru, něco tu není v pořádku podle mě. Možná proto by jsme se měli přidat. Zůstat v co možná největších počtech." Řeknu a opatrně přejedu pohledem mezi stromy zatímco se snažím prohlédnout temnotu svým bystrým zrakem.

Pán Jeskyně
15.8.2019
18:58:54
Jakmile přijde řeč na poklad, všichni tři hobiti okamžitě začnou znovu štěbetat a není rozumět ani jedna souvislá věta.

“Ticho!“ přeruší je ráznějším hlasem Munro “Takhle jim toho moc neřekneme.“

“Promiň, mluv ty.“ vybídne ho Lupo.

“Dobrá.“ přitaká Munro, postaví se, jak kdyby chtěl přednášet báseň a spustí “Tak tedy Herumor byl král...“

“Zrádce si chtěl říct.“ skočí mu do řeči Vilda.

“Ale kušuj, žádnej zrádce.“ přidá se opět Lupo.

“Tak tedy pro někoho král, pro někoho zrádce,“ pokračuje v přednesu Munro “který vládl těmto zemím ve druhém věku, kdy Sauron začínal nabírat svou moc. Podle všeho byl původně jedním ze vznešených Dúnadanů, jenž sem připluli z Númenoru, avšak Sauronova moc zde byla nejsilnější, a tak brzy jeho vůli podlehl a stal se jedním z Černých Númenorců, kteří se přidali na jeho stranu.“ hobit se na chvíli odmlčí, aby si urovnal myšlenky.

“Dále se různí historikové rozchází v tom, co se stalo. Jedni tvrdí, že Herumor byl Sauronovi věrný až do konce svých dní a položil za něj život při bitvě s elfy, další tvrdí, že se mu v poslední chvíli vzepřel a byl zabit Temným pánem samotným. Ať tak, či tak, údajně uschoval obrovský poklad uvnitř své pevnosti a co více, nikdo nikdy nenašel jeho slavný meč Morchant, který mu dodával jeho až nadpřirozenou sílu, takže je dosti možné, že leží právě někde v jeho pevnosti.“ hobit domluví a usadí se opět k ohni.

“Tak co, vyrazíme s nimi nebo půjdem vlastní cestou?“ otočí se k vám po chvíli s tázavým výrazem ve tváři Aren.
Mezitím, co hobiti vyprávěli, se již úplně setmělo, avšak měsíc, který je momentálně téměř v úplňku, okolnímu světu dodává takový stříbřitý nádech. Díky tomu si také můžete všimnout velkého supa, který se usadil na nedalekém uschlém stromě a jako by vás pozoroval poslouchal, pokud se tomu tedy tak dá u supa říci. Po chvíli však roztáhne mohutná křídla a téměř neslyšně odletí. Co vám však dělá větší starosti, než onen sup je nedaleký seschlý les, temnota jako by se tam zhušťovala a sálala z něho. Třem hobitům to očividně nevadí a dále se vybavují o Sauronovi, Herumorovi, bramborech z kraje a o dalších důležitých věcech.

Pán Jeskyně
15.8.2019
18:58:08
Úryvek z knihy „Novodobé letopisy Středozemě“ – autor neznámý

Píše se rok 65 č.v. a skupinka dobrodruhů je vyslána v čele výpravy do Haradu (přesněji do jeho hlavního města – Umbaru), aby zjistila, co se zde děje a proč se odtud nevrací žádní poslové. Cestou na lodích jsou napadeni korzáry a jejich loď je potopena. Přeživší moře vyplaví na pevninu, kde úspěšně odvrátí útok oněch pirátů, kteří se s několika čluny vylodili na pobřeží a chtěli dodělat to, co začali.

I přes to, že se dobrodruhům podařilo zažehnat okamžité nebezpečí, stále na tom nejsou nejlépe – nemají zásoby ani téměř žádné vybavení a jsou kdo ví jak daleko od cíle své cesty. Proto také, když zjistí, že se nedaleko nalézá malá vesnička, vydají se sem hledat pomoc.

Osada má však očividně svých starostí až dost, a tak je učiněna dohoda – výprava zabije smečku vrrků, kteří se usadili v oáze, jenž slouží jako hlavni zdroj vody pro obyvatele vesničky a kde sídlí jakási podivná bytost – Paní jezera. Dobrodruzi tedy souhlasí a i za cenu ztráty několika členů se jim podaří smečku nestvůr přemoci a vládu nad oázou opět získá Paní jezera, díky které se vše kolem zazelená. Vesničané jsou jim za to vděčni a podělí se s nimi o své zásoby.

Dobrodruzi tedy statečně pokračují v cestě směrem k Umabru. Po několika dnech narazí na skupinku třech hobitů a jejich třech strážců (se kterými se málem pustí do křížku), kteří se údajně vydali na výpravu za nalezením starodávného pokladu krále Herumora, který by se měl skrývat v nedalekém mrtvém lese.


Tak a dál je to na vás...

Bobulda Medjed
13.1.2019
15:37:41
S vděkem a úlevou ve tváři sleduji, jak se situace uklidní a všichni sklízí zbraně.
"Děkujeme za pozvání k večeři," odpovídám téměř radostně. Usednu k ohni a oklepávám ze sebe zbytky nečistot, než mi jeden z hobitů podá misku s horkým dušeným masem. Při představování hobitů se na každého z hobitů mile usměju a kývnu.
"Nemějme si za zlé, jak proběhl začátek setkání. Takhle daleko na jih od domoviny jsme všichni mohli těžko čekat přátelské tváře." Usměju se na všechny - i ty méně ochotné.

Pustím se do jídla a chvíli tiše pozoruji rozhovor.
Moc se mi nelíbí kapitánova úsečnost k přátelským osobám, ale možná je na místě opatrnost. Hobiti se naštěstí jeho přístupen nenechali odradit a nabízí nám dokonce podílení se na jejich výpravě.
Přijal jsem, že některé věci prostě musí rozhodnout Aren, tak se nevměšuji, dokud k tomu nejsme vyzváni. O to více mě pak překvapí obsah výzvy. Chce snad putovat s někým, komu nedůvěřuje ani natolik, aby zmínil "ztroskotání"? Chybí mu snad jakékoliv diplomatické vystupování, aby podal aspoň zaobalené vysvětlení, jestli jde o něco, co nechce prozradit?

Než se vyjádřím, je i z mé strany další malá odmlka. Mezitím se ozve Arya. Na tom něco je, pomyslím si, čímž ve mně mladá zlodějka zasadí semínko pochyby v kapitánův úsudek.
Víme vlastně, co hledáme? Jdem snad do Umbaru a "uvidí se"? Možná by mohli pomoct i oni nám..
Prozatím vyčkávám, jak ostatní odpoví. Nerad bych, aby kvůli mým dalším kecům zanikl dotaz na popis pokladu.

Arya
31.12.2018
22:46:26
Když se ozve výkřik, je jasné, že náhradní plán by se hodil. Jenže to už se všichni v té tmě rozeběhnou někam do lesa.
“No skvělý. A co já tady?“ I když neochotně sleduji ostatní za výkřikem. Nijak ale nespěchám. Za prvé nic nevidím a za druhé v boji bych stejně nebyla moc platná. Než se vymotám mezi křovisky, dorazím k hloučku lidí, kde se už živě debatuje. Zaujme mě slovo dušené maso a vypotácím se z lesa.
“Proti dušenému masu nic nenamítám.“ Přisednu k ohni a naslouchám tomu, co nám chtějí říci. Pohádka o pokladu je moc hezká, ale nechci se plahočit bůhvíkam. Zvlášť když se potřebujeme hnout dál, jenže Aren má jiný názor.
“To jako fakt? To myslíš vážně? Kvůli pokladu? Vždyť ani nevíme, zda mluví pravdu. Jen nás to bude zdržovat.“ Odpovím Arenovi.
“Co je na tom pokladu tak úžasného?“ Vyzvídám u hobitů.

Pán Jeskyně
23.12.2018
17:31:35
"Skvěle, my jsme taky z Kraje." zaraduje se jeden z hobitů.

"Přesněji z Bralova městce." ozve se druhý.

"Složte zbraně a pojďte si přisednout k ohni, nejsme nepřátelé." dodá třetí a snaží se tak Bobuldovi pomoci uklidnit situaci.

Mezitím se na druhé straně dolíku vzpřímí silueta s lukem v ruce. Není to nikdo jiný, než hraničář Ardon.

Tři muži, kteří se nejspíše chtěli co nejdříve zdekovat, mají tedy odříznutou cestu a na výběr ze dvou možností - bojovat proti velké přesile nebo složit zbraně.

Dva bojovníci v tunikách zhodnotí situaci a, ne zcela s nadšením, zasunou dýky zpět kamsi do záhybů svých hábitů.

Aren chvíli celou situaci sleduje poněkud nedůvěřivě, avšak následně taktéž, na znamení přátelství, schová meč. Ardon, Est i zbylý voják následují jeho příkladu a také vrátí své zbraně zpět do pouzder.

"Vidíte, že to jde." usměje se hobit "Jsme přeci civilizovaní lidé, nemusíme se hned mlátit po hlavě jak nějací barbarští trolové. Pojďte si k nám přisednout, ještě nám zbyla trocha dušeného masa a kdyby to nestačilo, vždy můžeme vytáhnout něco ze zásob."

Pokud nikdo nic nenamítá, za chvíli sedíte kolem ohníčku a každý má od hobitů misku s dušeným masem. Není to sice žádná hostina, ale chutná to mnohem líp, než cokoliv, co jste v poslední době jedli. Dva muži v hávech sedí osamoceně kousek od vás, dýky mají schované a vypadá to, že si vás nevšímají.

"Omluvte jejich chování, měli jsme menší nedorozumění s místními, tak jsou trošku nervózní. Ale abych nebyl nezdvořilí, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Munro." hobit vstane a ukloní se, načež ukáže na své dva společníky. "A tohle jsou Lupo a Vilda." oba jmenovaní taktéž vstanou a lehce se ukloní. Jakmile se tři půlčíci znovu pohodlně usadí, Munro pokračuje.

"Jsme tu na výpravě za nalezením bájného pokladu krále Herumora. A co tu vlastně děláte vy? Taky hledáte poklad? Mohli bychom si vzájemně pomoci, přeci pokud je aspoň něco ze starých záznamů pravda, zlata, šperků, starobylých zbraní a tak podobně, tam bude víc než dost pro nás všechny."

Na chvíli nastane ticho. Munro čeká na odpověď, ale nikdo se k ní nemá.

Po chvíli promluví Aren.

"Nejsme hledači pokladů, jsme ve službách krále a myslím, že to je vše, co potřebujete prozatím vědět."

"Tý jo, já chtěl vždycky potkat krále, v Kraji se o něm hodně mluví." promluví Lupo.

"Ale kde máte všechny věci?" podiví se Munro, když se podívá na mizernou výbavu celé družiny.

"Dlouhá historie." odpoví Aren a je jasné, že to dál nechce řešit.

"Tak co kdybyste šli s námi najít ten poklad, už jsme velmi blízko a podle všeho tam mají být zbraně a brnění ještě z dob, kdy elfové a trpaslíci byli na výsluní, to by se vám určitě hodilo." navrhne tentokrát Vilda.

"To je skvělý nápad." přitaká Munro.

Kapitán chvíli přemýšlí a poté se podívá na zbytek družiny.

"Já bych byl pro, co si o tom myslíte vy?"

Grimmnir Corwigern
29.11.2018
13:19:54
Návrat do vesnice je opravdu veselý. Čokl mě skoro sežral a mé ego tak dostalo tvrdej zásah. Pak se tam objevilo cosi, co očarovalo vodu a ta mě vyléčila. Přežil jsem. Andor taky. Kurva den!

Vůdce vesnice se tváři zklamaně, že nás opět vidí. “Doufal jsi, že se pobijeme navzájem a Ty na tom vyděláš. Že jo?!“ zavrčím na chlapa a bojuju s chutí dát mu přes držku.

Prohlédnu zásoby jídla a nacpu jej do batohu. Čekal jsem to horší. V poušti je čerstvé jídlo zbytečné, nevydrží dlouho. Na druhou stranu – solené jídlo zvyšuje pocit žízně, a voda je tu asi vzácná.
Zbroj mě rozčílí. Jasně. Všude, pod každým šutrem, se dá najít zbroj na člověka, ale pořádná zbroj pro trpaslíka – to ani náhodou. Jasně že ne. Kde by lidi přišli k pořádné zbroji. Nadávám v duchu.

O chvíli později jsme na cestě. Prach a horko. Kdesi v koutku se objeví myšlenka na téma plechová zbroj a šílený vedro, ale rychle ji zaženu. Stejně jako vzpomínku na nějakou píseň, kdy rytíři vychcípali právě na vedro v kombinaci s železnou zbrojí.

S přimhouřenýma očima sleduju jednotvárnou krajinu okolo nás. Prach, písek, šutr a suchej keř. A tohle pořád dokola krok za krokem. Takže, když se na obzoru objeví něco jiného, dost se zarazím. A jak nemám les rád, tak ten les docela rád vidím.

Jenže tady není nic jednoduchý. Pohrdavě se ušklíbnu, když je vyslán průzkum, aby zjistil kdo sedí u ohně. Stojím a čekám. Bobula zmizí v tmách. Sklopím hlavu. Čekám na signál k útoku. Signál bude nejspíš to, že ho odhalej. Ne že bych nevěřil v jeho excelentní schopnosti, ale nevěřím. A pak se ozve několik výkřiků. Neříkal jsem to? Minul jsem se povoláním. Mohl jsem být věštec. Ani tu křišťálovou kouli nepotřebuju. brblám a spěchám Bobulovi na pomoc. Je to sice tele, ale naše.

Kapitán syčí, že to prej zkusíme po dobrým. Ale to víš, že jo. Zasmějeme se, pokecáme, popijeme a někdy mezi tím je přetáhnu sekerou. Zabručím a dupu si to do tábora. O tichý pohyb se nepokouším. Na to bych potřeboval pořádnou bouřku.

Bobulda Medjed
25.11.2018
12:28:02
Můj ústup nedopadne podle plánů. Ještě v blízkosti svahu si nevšimnu, že vstupuji na málo zpevněný převis. Stačí krok nebo dva a půda mi pod nohou povolí. Přenesu váhu na druhou nohu, ale začne se tak řítit celý okraj, na kterém stojím. Ruka naprázdno máchne po blízké větvi.
V oblaku prachu zklouznu až k táboráku. Rychle se dostávám zpátky na nohy a ukazuji prázdné ruce, abych dal dostatečně najevo, že nejde o nic jako útok, a zároveň se tím pomyslně bráním.

Sotva se z písku, hlíny a mrtvých kořínků neznámých rostlin zvednu, obklopují mě tři hobiti. Vypadám trochu zmateně.
"Já... My... Já..." nestačím odpovídat na jejich dotazy. Na poslední otázku naprázdno polknu, ale než stihnu přemýšlet, jestli by pro mě bylo výhodnější tu po nějakém pokladu pátrat, nebo nikoli, znovu mě přeruší a do situace vstoupí muž s dlouhými noži.
Podívám se muži do očí a ustoupím o půl kroku zpět. Jsem však stále na dosah zbraní, což mi není zrovna příjemné. V hobitech naštěstí najdu spojence a asi vteřinu doufám, že své společníky zpracují. Koutkem oka zahlédnu prchajícího muže s kuší. Trochu se raduji, že ten se vyřeší sám. A pak se objeví část naší výpravy. Teď mám teprve skutečný strach.

"Prosím klid. Nějak se dohodneme," začnu vyjednávat.
S prosbou se obracím především na ozbrojené muže v hávech. V duchu však tato prosba výrazně směřuje i na kapitána Arena. Co když jde třeba o nějaké zběhy a bude je chtít ve výsledku ztrestat? Dohodu myslím smrtelně vážně, ostatně jde teď o můj život.

Usilovně přemýšlím, kolik můžu říct. Pro začátek zkusím vyzkoušet, jestli mou prosbu vyslyšeli, představením se.
"Já jsem Bobulda, hobit z Kraje. A tohle-" ukážu směrem k příchozím "-jsou moji společníci na cestách. Tedy spíš.. já jdu s nima, než oni se mnou," upřesním své postavení. "Míříme na jih a chtěli jsme se tu poblíž utábořit. Chtěl jsem si v lese odskočit, ale jak je už docela tma, blbě jsem šlápnul a zahučel sem k vám." Vysvětluju smyšlenou historku dostatečně důvěryhodně a hlasitě, aby jí slyšel i Aren a další od nás.
Povídáním jsem se poměrně uklidnil, tak pokračuju s přátelským přístupem a příjdu s návrhem:
"Nevím, jestli už jsme rozdělali vlastní oheň, ale jestli ne, můžeme se připojit k vám a třeba probrat nějakou spolupráci?" a na muže s děsivým pohledem se dokonce usměju.

Lovec
22.11.2018
18:36:20
Nemám nejmenší páru co se to děje. Z ničeho nic se tu objeví hobit který nás nejspíš celou dobu sledoval, naši hobiti mu stačí vykecat všechno a je celkem jasný že mu podepsali rozsudek smrti.

"Pan zabiják" chce onoho špeha zneškodnit, myslím že je to poprvý co ti malý troubové vidí jaké to mají ochránce. Teď už jsem na nohou, v jedné ruce držím samostříl a v druhé meč. Na nikoho však nemířím. Pomaličku se začnu přibližovat k našim koním.

Hobitům se zjevně nelíbí že jejich novýho kámoše si chce Drapp podat a tak ho brání svými těly. Tohle by byla skvělá příležitost se vypařit, jenže se v hvozdu potuluje další "pan zabiják" a ze křoví vyskočili další tři maníci. "Kolik jich tu sakra je ?"

Kdyby na nás chtěli zaútočit tak by to dávno udělali, tudíž se jedná o naivní lovce pokladů nebo tu eskortujou nějakou zatoulanou karavanu a nechtějí útočit bez provokace, třeba jen prověřují kdo jsme.

Ať už je to kdokoliv, rozhodně nemám v plánu čekat až se tady navzájem pozabijíme. Teď je jen otázka zda to mám risknout na koni nebo začít zdrhat.

Je přece zatracená tma, ještě narazím na nějakou zpropadenou větev ale sprintovat v tomhle brnění se mi taky nechce.

"Kašlu, na to. Tohle řešit nemusím."

"Tak si to tu užij Drape" řeknu směrem k dvěma mužům a začnu opouštět tábořiště, ustupuji stejným směrem co moji společníci akorát rychlejším tempem.

V duchu doufám že nejsme už dávno obklíčeni a že by si Drap nedovolil eskalovat situaci tím že mě napadne.

Pán Jeskyně
21.11.2018
20:22:02
"Plán když se to zvrtne?" zopakuje Aren Aryina slova.

"No, doufejme, že se to nezvrtne." ušklíbne se, ale úšklebek mu z tváře okamžitě zmizí.

Přesně v tu chvíli se totiž ozve výkřik. Byli jste prozrazeni.

"Sakra." sykne Aren, tasí meč a rozběhne se průzkumníkům na pomoc. Est a zbylý voják ho okamžitě následují.

***Mezitím***

Bobulda se už už chce stáhnout zpět, avšak v onu nešťastnou chvílí nezpevněný kraj svahu povolí. Hobit rychle ztrácí pevnou půdu pod nohama, tedy v tomto případě spíš pod celým tělem, a okamžik na to už se v záplavě kamínků a písku nekontrolovatelně kutálí do dolíku, kde se zastaví jen malý kousek od táboráku.

Ozve se sborový výkřik tří hobitů, kteří úlekem pouští na zem i kastrůlky s voňavým dušeným masem. Zároveň se jak dva predátoři na nohy vymrští zahalené postavy a v rukou třímají každý po dvou dlouhých a lehce zahnutých nožích. Než však stihne kdokoliv udělat cokoliv dalšího, na Bobuldu začne ukazovat jeden ze tří hobitů.

"Koukni Lupo, to je hobit!" vykřikne téměř radostně a rozběhne se k ležícímu pulčíkovi. Zbylí dva hobiti, teď už také naprosto nadšení z nového zjištění, následují jeho příkladu a za chvíli už Bobuldu obklopí a zasypávají ho všemi možnými dotazy.

"Kdo jsi?"

"Co tu děláš?"

"Jak se jmenuješ?"

"Pátráš taky po pokladu?"

"To je skvělé, můžeš se k nám přidat."

Mluví jeden přes druhého a ani nečekají na odpovědi.

Příval otázek zastaví až jeden z mužů s noži, který neurvale odstrčí jednoho z pulčíků, jež mu nevědomky brání v cestě k Bobuldovi.

Zahalený muž pohlédne Bobuldovi do očí. Pohled je to děsivý. I přes to, jaké je teplo by při takovém pohledu přeběhl mráz po zádech snad každému. Tohle je ten typ člověka, kterému zabíjení nedělá nejmenší potíže.

Najednou se ale ozve jeden z hobitů."Hele, je to hobit, nech ho bejt."

Muž svůj chladný pohled přesune na odvážlivce, co se mu opovážil odporovat.

"Neříkej mi, co..." větu však nedořekne, neboť se ze tmy vynoří i zbytek družiny s tasenými zbraněmi.

Pohled je to snad ještě podivnější než před chvílí. Ti co právě přišli mohou vidět skupinku tří hobitů, jak se starají o Bobuldu. Dva muže v hávech, co svírají dlouhé dýky a ve střehu pomalu ustupují na druhou stranu dolíku a třetího muže, co u sebe má meč s kuší.

Est, voják a Aren stojí na okraji dolíku a shlížejí na onu prazvláštní situaci, všichni mají připravené zbraně.

"Zkusíme to po dobrym." sykne kapitán ke zbytku družiny, která je prozatím ještě skryta příkrovem tmy.

Mezitím se hraničář snaží velkým obloukem dolík obejít a dostat se k němu z druhé strany, kde ho nikdo nebude čekat.



Arya
19.11.2018
18:03:55
Nejsem si jistá, nad čím může paní Jezera tak přemýšlet, když si mě prohlíží, jako kdyby viděla rezavé vlasy poprvé v životě. Brzy ale dostanu odpověď a kdybych ji náhodou nepochopila, naštěstí mi ji Aren rychle vysvětlí.
“Bezva, díky za překlad.“ Ušklíbnu se. Chvíli ještě zírám na místo, kde ještě před chvílí byla ta bytost, ale nakonec bez remcání následuji ostatní k vesnici.

Ani mě nepřekvapí, že Pores nečekal, že to zvládneme. Naštěstí se z dohody nehodlá vykroutit, což oceňuji. Když nám přenechá zásoby a odchází, nemůžu si to odpustit.
“Bylo nám ctí.“ Křiknu za ním a zamávám jim. Bobulda není moc nadšený z toho, co jsme dostali.
“Buď rád aspoň za něco, nejspíš je to vše, co měli.“ Nakouknu do batohu, přeházím si svoje věci k jídlu, abych táhla jen jeden batoh. Zvědavost mi nedá a očíhnu i bednu. Na Arenův dotaz se jen usměji.
“To není můj styl.“ Připravená se vydám na cestu.

Krajina mě nijak moc nebere, všude sucho a keře. Hvozd je ovšem něco jiného, je divný. A evidentně již někým obsazený. Zastavím se a vyčkávám, co bude dál. Bobulda je vyslán na průzkum.
“Tak to máme spoustu času.“ Zírám na skupinku, jak se přibližují k ohni. Přiblížím se k Arenovi a zašeptám.
“A máme nějaký plán, když se to zvrtne?“ Jen zírám do toho šera a čekám na jakýkoliv zvuk toho, že jsme prozrazeni. Vytáhnu svoji dýku a z nudy si s ní začnu hrát. V té tmě je stejně houby vidět.
“Jak dlouho budeme čekat?“ Vyzvídám šeptem. Čekání mi nevadí, ale to, že nemám ani páru, co se tam před námi skrývá.

Bobulda Medjed
15.11.2018
20:04:59
Od pozorování dění v dolíku mě hned, jakmile se k výhledu vůbec dostanu, vyruší nepříjemný pocit. Instinktivně stáhnu ramena blíž k hrudi a přitáhnu si pláštík k tělu. I krk se mi od pohledu zkrátí.

Jen krátce prohlédnu situaci a přepočítám osazenstvo a pomalu se stáhnu kousek zpátky směrem, odkud jsme se připlížili. Při posledním lepším pohledu si všimnu, že hnědovlasý muž sahá po kuši. Snažím se zachovat klid, ale při couvání do hlubšího stínu mi stejně srdce buší o něco rychleji.
Byli jsme prozrazeni? Hrozím se v duchu.

Když si připadám dostatečně krytý houštím a svahem alespoň před případnou šipkou z kuše, lépe i před pohledy, rozhlížím se směrem do hvozdu a to jak po svých společnících, tak po dalších postavách.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.