abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin online již brzy offline:
Co s abarinem? Zapoj se do diskuze zda ukončit a jak...Končíme poslední zhasne....(Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Stíny Haradu ::
družina
stránkovat po:  
 

Bobulda Medjed
13.1.2019
15:37:41
S vděkem a úlevou ve tváři sleduji, jak se situace uklidní a všichni sklízí zbraně.
"Děkujeme za pozvání k večeři," odpovídám téměř radostně. Usednu k ohni a oklepávám ze sebe zbytky nečistot, než mi jeden z hobitů podá misku s horkým dušeným masem. Při představování hobitů se na každého z hobitů mile usměju a kývnu.
"Nemějme si za zlé, jak proběhl začátek setkání. Takhle daleko na jih od domoviny jsme všichni mohli těžko čekat přátelské tváře." Usměju se na všechny - i ty méně ochotné.

Pustím se do jídla a chvíli tiše pozoruji rozhovor.
Moc se mi nelíbí kapitánova úsečnost k přátelským osobám, ale možná je na místě opatrnost. Hobiti se naštěstí jeho přístupen nenechali odradit a nabízí nám dokonce podílení se na jejich výpravě.
Přijal jsem, že některé věci prostě musí rozhodnout Aren, tak se nevměšuji, dokud k tomu nejsme vyzváni. O to více mě pak překvapí obsah výzvy. Chce snad putovat s někým, komu nedůvěřuje ani natolik, aby zmínil "ztroskotání"? Chybí mu snad jakékoliv diplomatické vystupování, aby podal aspoň zaobalené vysvětlení, jestli jde o něco, co nechce prozradit?

Než se vyjádřím, je i z mé strany další malá odmlka. Mezitím se ozve Arya. Na tom něco je, pomyslím si, čímž ve mně mladá zlodějka zasadí semínko pochyby v kapitánův úsudek.
Víme vlastně, co hledáme? Jdem snad do Umbaru a "uvidí se"? Možná by mohli pomoct i oni nám..
Prozatím vyčkávám, jak ostatní odpoví. Nerad bych, aby kvůli mým dalším kecům zanikl dotaz na popis pokladu.

Arya
31.12.2018
22:46:26
Když se ozve výkřik, je jasné, že náhradní plán by se hodil. Jenže to už se všichni v té tmě rozeběhnou někam do lesa.
“No skvělý. A co já tady?“ I když neochotně sleduji ostatní za výkřikem. Nijak ale nespěchám. Za prvé nic nevidím a za druhé v boji bych stejně nebyla moc platná. Než se vymotám mezi křovisky, dorazím k hloučku lidí, kde se už živě debatuje. Zaujme mě slovo dušené maso a vypotácím se z lesa.
“Proti dušenému masu nic nenamítám.“ Přisednu k ohni a naslouchám tomu, co nám chtějí říci. Pohádka o pokladu je moc hezká, ale nechci se plahočit bůhvíkam. Zvlášť když se potřebujeme hnout dál, jenže Aren má jiný názor.
“To jako fakt? To myslíš vážně? Kvůli pokladu? Vždyť ani nevíme, zda mluví pravdu. Jen nás to bude zdržovat.“ Odpovím Arenovi.
“Co je na tom pokladu tak úžasného?“ Vyzvídám u hobitů.

Pán Jeskyně
23.12.2018
17:31:35
"Skvěle, my jsme taky z Kraje." zaraduje se jeden z hobitů.

"Přesněji z Bralova městce." ozve se druhý.

"Složte zbraně a pojďte si přisednout k ohni, nejsme nepřátelé." dodá třetí a snaží se tak Bobuldovi pomoci uklidnit situaci.

Mezitím se na druhé straně dolíku vzpřímí silueta s lukem v ruce. Není to nikdo jiný, než hraničář Ardon.

Tři muži, kteří se nejspíše chtěli co nejdříve zdekovat, mají tedy odříznutou cestu a na výběr ze dvou možností - bojovat proti velké přesile nebo složit zbraně.

Dva bojovníci v tunikách zhodnotí situaci a, ne zcela s nadšením, zasunou dýky zpět kamsi do záhybů svých hábitů.

Aren chvíli celou situaci sleduje poněkud nedůvěřivě, avšak následně taktéž, na znamení přátelství, schová meč. Ardon, Est i zbylý voják následují jeho příkladu a také vrátí své zbraně zpět do pouzder.

"Vidíte, že to jde." usměje se hobit "Jsme přeci civilizovaní lidé, nemusíme se hned mlátit po hlavě jak nějací barbarští trolové. Pojďte si k nám přisednout, ještě nám zbyla trocha dušeného masa a kdyby to nestačilo, vždy můžeme vytáhnout něco ze zásob."

Pokud nikdo nic nenamítá, za chvíli sedíte kolem ohníčku a každý má od hobitů misku s dušeným masem. Není to sice žádná hostina, ale chutná to mnohem líp, než cokoliv, co jste v poslední době jedli. Dva muži v hávech sedí osamoceně kousek od vás, dýky mají schované a vypadá to, že si vás nevšímají.

"Omluvte jejich chování, měli jsme menší nedorozumění s místními, tak jsou trošku nervózní. Ale abych nebyl nezdvořilí, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Munro." hobit vstane a ukloní se, načež ukáže na své dva společníky. "A tohle jsou Lupo a Vilda." oba jmenovaní taktéž vstanou a lehce se ukloní. Jakmile se tři půlčíci znovu pohodlně usadí, Munro pokračuje.

"Jsme tu na výpravě za nalezením bájného pokladu krále Herumora. A co tu vlastně děláte vy? Taky hledáte poklad? Mohli bychom si vzájemně pomoci, přeci pokud je aspoň něco ze starých záznamů pravda, zlata, šperků, starobylých zbraní a tak podobně, tam bude víc než dost pro nás všechny."

Na chvíli nastane ticho. Munro čeká na odpověď, ale nikdo se k ní nemá.

Po chvíli promluví Aren.

"Nejsme hledači pokladů, jsme ve službách krále a myslím, že to je vše, co potřebujete prozatím vědět."

"Tý jo, já chtěl vždycky potkat krále, v Kraji se o něm hodně mluví." promluví Lupo.

"Ale kde máte všechny věci?" podiví se Munro, když se podívá na mizernou výbavu celé družiny.

"Dlouhá historie." odpoví Aren a je jasné, že to dál nechce řešit.

"Tak co kdybyste šli s námi najít ten poklad, už jsme velmi blízko a podle všeho tam mají být zbraně a brnění ještě z dob, kdy elfové a trpaslíci byli na výsluní, to by se vám určitě hodilo." navrhne tentokrát Vilda.

"To je skvělý nápad." přitaká Munro.

Kapitán chvíli přemýšlí a poté se podívá na zbytek družiny.

"Já bych byl pro, co si o tom myslíte vy?"

Grimmnir Corwigern
29.11.2018
13:19:54
Návrat do vesnice je opravdu veselý. Čokl mě skoro sežral a mé ego tak dostalo tvrdej zásah. Pak se tam objevilo cosi, co očarovalo vodu a ta mě vyléčila. Přežil jsem. Andor taky. Kurva den!

Vůdce vesnice se tváři zklamaně, že nás opět vidí. “Doufal jsi, že se pobijeme navzájem a Ty na tom vyděláš. Že jo?!“ zavrčím na chlapa a bojuju s chutí dát mu přes držku.

Prohlédnu zásoby jídla a nacpu jej do batohu. Čekal jsem to horší. V poušti je čerstvé jídlo zbytečné, nevydrží dlouho. Na druhou stranu – solené jídlo zvyšuje pocit žízně, a voda je tu asi vzácná.
Zbroj mě rozčílí. Jasně. Všude, pod každým šutrem, se dá najít zbroj na člověka, ale pořádná zbroj pro trpaslíka – to ani náhodou. Jasně že ne. Kde by lidi přišli k pořádné zbroji. Nadávám v duchu.

O chvíli později jsme na cestě. Prach a horko. Kdesi v koutku se objeví myšlenka na téma plechová zbroj a šílený vedro, ale rychle ji zaženu. Stejně jako vzpomínku na nějakou píseň, kdy rytíři vychcípali právě na vedro v kombinaci s železnou zbrojí.

S přimhouřenýma očima sleduju jednotvárnou krajinu okolo nás. Prach, písek, šutr a suchej keř. A tohle pořád dokola krok za krokem. Takže, když se na obzoru objeví něco jiného, dost se zarazím. A jak nemám les rád, tak ten les docela rád vidím.

Jenže tady není nic jednoduchý. Pohrdavě se ušklíbnu, když je vyslán průzkum, aby zjistil kdo sedí u ohně. Stojím a čekám. Bobula zmizí v tmách. Sklopím hlavu. Čekám na signál k útoku. Signál bude nejspíš to, že ho odhalej. Ne že bych nevěřil v jeho excelentní schopnosti, ale nevěřím. A pak se ozve několik výkřiků. Neříkal jsem to? Minul jsem se povoláním. Mohl jsem být věštec. Ani tu křišťálovou kouli nepotřebuju. brblám a spěchám Bobulovi na pomoc. Je to sice tele, ale naše.

Kapitán syčí, že to prej zkusíme po dobrým. Ale to víš, že jo. Zasmějeme se, pokecáme, popijeme a někdy mezi tím je přetáhnu sekerou. Zabručím a dupu si to do tábora. O tichý pohyb se nepokouším. Na to bych potřeboval pořádnou bouřku.

Bobulda Medjed
25.11.2018
12:28:02
Můj ústup nedopadne podle plánů. Ještě v blízkosti svahu si nevšimnu, že vstupuji na málo zpevněný převis. Stačí krok nebo dva a půda mi pod nohou povolí. Přenesu váhu na druhou nohu, ale začne se tak řítit celý okraj, na kterém stojím. Ruka naprázdno máchne po blízké větvi.
V oblaku prachu zklouznu až k táboráku. Rychle se dostávám zpátky na nohy a ukazuji prázdné ruce, abych dal dostatečně najevo, že nejde o nic jako útok, a zároveň se tím pomyslně bráním.

Sotva se z písku, hlíny a mrtvých kořínků neznámých rostlin zvednu, obklopují mě tři hobiti. Vypadám trochu zmateně.
"Já... My... Já..." nestačím odpovídat na jejich dotazy. Na poslední otázku naprázdno polknu, ale než stihnu přemýšlet, jestli by pro mě bylo výhodnější tu po nějakém pokladu pátrat, nebo nikoli, znovu mě přeruší a do situace vstoupí muž s dlouhými noži.
Podívám se muži do očí a ustoupím o půl kroku zpět. Jsem však stále na dosah zbraní, což mi není zrovna příjemné. V hobitech naštěstí najdu spojence a asi vteřinu doufám, že své společníky zpracují. Koutkem oka zahlédnu prchajícího muže s kuší. Trochu se raduji, že ten se vyřeší sám. A pak se objeví část naší výpravy. Teď mám teprve skutečný strach.

"Prosím klid. Nějak se dohodneme," začnu vyjednávat.
S prosbou se obracím především na ozbrojené muže v hávech. V duchu však tato prosba výrazně směřuje i na kapitána Arena. Co když jde třeba o nějaké zběhy a bude je chtít ve výsledku ztrestat? Dohodu myslím smrtelně vážně, ostatně jde teď o můj život.

Usilovně přemýšlím, kolik můžu říct. Pro začátek zkusím vyzkoušet, jestli mou prosbu vyslyšeli, představením se.
"Já jsem Bobulda, hobit z Kraje. A tohle-" ukážu směrem k příchozím "-jsou moji společníci na cestách. Tedy spíš.. já jdu s nima, než oni se mnou," upřesním své postavení. "Míříme na jih a chtěli jsme se tu poblíž utábořit. Chtěl jsem si v lese odskočit, ale jak je už docela tma, blbě jsem šlápnul a zahučel sem k vám." Vysvětluju smyšlenou historku dostatečně důvěryhodně a hlasitě, aby jí slyšel i Aren a další od nás.
Povídáním jsem se poměrně uklidnil, tak pokračuju s přátelským přístupem a příjdu s návrhem:
"Nevím, jestli už jsme rozdělali vlastní oheň, ale jestli ne, můžeme se připojit k vám a třeba probrat nějakou spolupráci?" a na muže s děsivým pohledem se dokonce usměju.

Lovec
22.11.2018
18:36:20
Nemám nejmenší páru co se to děje. Z ničeho nic se tu objeví hobit který nás nejspíš celou dobu sledoval, naši hobiti mu stačí vykecat všechno a je celkem jasný že mu podepsali rozsudek smrti.

"Pan zabiják" chce onoho špeha zneškodnit, myslím že je to poprvý co ti malý troubové vidí jaké to mají ochránce. Teď už jsem na nohou, v jedné ruce držím samostříl a v druhé meč. Na nikoho však nemířím. Pomaličku se začnu přibližovat k našim koním.

Hobitům se zjevně nelíbí že jejich novýho kámoše si chce Drapp podat a tak ho brání svými těly. Tohle by byla skvělá příležitost se vypařit, jenže se v hvozdu potuluje další "pan zabiják" a ze křoví vyskočili další tři maníci. "Kolik jich tu sakra je ?"

Kdyby na nás chtěli zaútočit tak by to dávno udělali, tudíž se jedná o naivní lovce pokladů nebo tu eskortujou nějakou zatoulanou karavanu a nechtějí útočit bez provokace, třeba jen prověřují kdo jsme.

Ať už je to kdokoliv, rozhodně nemám v plánu čekat až se tady navzájem pozabijíme. Teď je jen otázka zda to mám risknout na koni nebo začít zdrhat.

Je přece zatracená tma, ještě narazím na nějakou zpropadenou větev ale sprintovat v tomhle brnění se mi taky nechce.

"Kašlu, na to. Tohle řešit nemusím."

"Tak si to tu užij Drape" řeknu směrem k dvěma mužům a začnu opouštět tábořiště, ustupuji stejným směrem co moji společníci akorát rychlejším tempem.

V duchu doufám že nejsme už dávno obklíčeni a že by si Drap nedovolil eskalovat situaci tím že mě napadne.

Pán Jeskyně
21.11.2018
20:22:02
"Plán když se to zvrtne?" zopakuje Aren Aryina slova.

"No, doufejme, že se to nezvrtne." ušklíbne se, ale úšklebek mu z tváře okamžitě zmizí.

Přesně v tu chvíli se totiž ozve výkřik. Byli jste prozrazeni.

"Sakra." sykne Aren, tasí meč a rozběhne se průzkumníkům na pomoc. Est a zbylý voják ho okamžitě následují.

***Mezitím***

Bobulda se už už chce stáhnout zpět, avšak v onu nešťastnou chvílí nezpevněný kraj svahu povolí. Hobit rychle ztrácí pevnou půdu pod nohama, tedy v tomto případě spíš pod celým tělem, a okamžik na to už se v záplavě kamínků a písku nekontrolovatelně kutálí do dolíku, kde se zastaví jen malý kousek od táboráku.

Ozve se sborový výkřik tří hobitů, kteří úlekem pouští na zem i kastrůlky s voňavým dušeným masem. Zároveň se jak dva predátoři na nohy vymrští zahalené postavy a v rukou třímají každý po dvou dlouhých a lehce zahnutých nožích. Než však stihne kdokoliv udělat cokoliv dalšího, na Bobuldu začne ukazovat jeden ze tří hobitů.

"Koukni Lupo, to je hobit!" vykřikne téměř radostně a rozběhne se k ležícímu pulčíkovi. Zbylí dva hobiti, teď už také naprosto nadšení z nového zjištění, následují jeho příkladu a za chvíli už Bobuldu obklopí a zasypávají ho všemi možnými dotazy.

"Kdo jsi?"

"Co tu děláš?"

"Jak se jmenuješ?"

"Pátráš taky po pokladu?"

"To je skvělé, můžeš se k nám přidat."

Mluví jeden přes druhého a ani nečekají na odpovědi.

Příval otázek zastaví až jeden z mužů s noži, který neurvale odstrčí jednoho z pulčíků, jež mu nevědomky brání v cestě k Bobuldovi.

Zahalený muž pohlédne Bobuldovi do očí. Pohled je to děsivý. I přes to, jaké je teplo by při takovém pohledu přeběhl mráz po zádech snad každému. Tohle je ten typ člověka, kterému zabíjení nedělá nejmenší potíže.

Najednou se ale ozve jeden z hobitů."Hele, je to hobit, nech ho bejt."

Muž svůj chladný pohled přesune na odvážlivce, co se mu opovážil odporovat.

"Neříkej mi, co..." větu však nedořekne, neboť se ze tmy vynoří i zbytek družiny s tasenými zbraněmi.

Pohled je to snad ještě podivnější než před chvílí. Ti co právě přišli mohou vidět skupinku tří hobitů, jak se starají o Bobuldu. Dva muže v hávech, co svírají dlouhé dýky a ve střehu pomalu ustupují na druhou stranu dolíku a třetího muže, co u sebe má meč s kuší.

Est, voják a Aren stojí na okraji dolíku a shlížejí na onu prazvláštní situaci, všichni mají připravené zbraně.

"Zkusíme to po dobrym." sykne kapitán ke zbytku družiny, která je prozatím ještě skryta příkrovem tmy.

Mezitím se hraničář snaží velkým obloukem dolík obejít a dostat se k němu z druhé strany, kde ho nikdo nebude čekat.



Arya
19.11.2018
18:03:55
Nejsem si jistá, nad čím může paní Jezera tak přemýšlet, když si mě prohlíží, jako kdyby viděla rezavé vlasy poprvé v životě. Brzy ale dostanu odpověď a kdybych ji náhodou nepochopila, naštěstí mi ji Aren rychle vysvětlí.
“Bezva, díky za překlad.“ Ušklíbnu se. Chvíli ještě zírám na místo, kde ještě před chvílí byla ta bytost, ale nakonec bez remcání následuji ostatní k vesnici.

Ani mě nepřekvapí, že Pores nečekal, že to zvládneme. Naštěstí se z dohody nehodlá vykroutit, což oceňuji. Když nám přenechá zásoby a odchází, nemůžu si to odpustit.
“Bylo nám ctí.“ Křiknu za ním a zamávám jim. Bobulda není moc nadšený z toho, co jsme dostali.
“Buď rád aspoň za něco, nejspíš je to vše, co měli.“ Nakouknu do batohu, přeházím si svoje věci k jídlu, abych táhla jen jeden batoh. Zvědavost mi nedá a očíhnu i bednu. Na Arenův dotaz se jen usměji.
“To není můj styl.“ Připravená se vydám na cestu.

Krajina mě nijak moc nebere, všude sucho a keře. Hvozd je ovšem něco jiného, je divný. A evidentně již někým obsazený. Zastavím se a vyčkávám, co bude dál. Bobulda je vyslán na průzkum.
“Tak to máme spoustu času.“ Zírám na skupinku, jak se přibližují k ohni. Přiblížím se k Arenovi a zašeptám.
“A máme nějaký plán, když se to zvrtne?“ Jen zírám do toho šera a čekám na jakýkoliv zvuk toho, že jsme prozrazeni. Vytáhnu svoji dýku a z nudy si s ní začnu hrát. V té tmě je stejně houby vidět.
“Jak dlouho budeme čekat?“ Vyzvídám šeptem. Čekání mi nevadí, ale to, že nemám ani páru, co se tam před námi skrývá.

Bobulda Medjed
15.11.2018
20:04:59
Od pozorování dění v dolíku mě hned, jakmile se k výhledu vůbec dostanu, vyruší nepříjemný pocit. Instinktivně stáhnu ramena blíž k hrudi a přitáhnu si pláštík k tělu. I krk se mi od pohledu zkrátí.

Jen krátce prohlédnu situaci a přepočítám osazenstvo a pomalu se stáhnu kousek zpátky směrem, odkud jsme se připlížili. Při posledním lepším pohledu si všimnu, že hnědovlasý muž sahá po kuši. Snažím se zachovat klid, ale při couvání do hlubšího stínu mi stejně srdce buší o něco rychleji.
Byli jsme prozrazeni? Hrozím se v duchu.

Když si připadám dostatečně krytý houštím a svahem alespoň před případnou šipkou z kuše, lépe i před pohledy, rozhlížím se směrem do hvozdu a to jak po svých společnících, tak po dalších postavách.

Lovec
12.11.2018
21:11:06
Jeden z Drapových lidí zmizí někam do tmy, nejsem si jistý zda jde opravdu na hlídku nebo mě má v plánu oddělat ze zálohy.

Munro mi dá jídlo se slovy že se to zítra konečně vydáme hledat, "Jo, ale nejspíš bez tebe" řeknu si v duchu a s kývnutím si převezmu misku s onou pochoutkou.

Poté si zase sedne k hobitům a začnou o čemsi hovořit, moc je neposlouchám spíš se neúspěšně snažím lokalizovat onoho "Strážného" který je na hlídce.

V půlce jejich hovoru o bramborách zahouká sova. "Sova v mrtvým hvozdě ? Ten hajzl určitě dává Drapovi znamení" položím vedle sebe misku s jídlem kterého jsem se skoro ani nedotkl a přisunu si k sobě kuši blíž.

Zase se ale nic neděje, dost možná si toho všimli a svůj útok nakonec odvolali. Co máš sakra v plánu Drape ? Co byla vlastně ta mrtvola uprostřed ničeho ? Kam zmizel tvůj kámoš ? Mám chuť to vše říct nahlas ale ani bych nestačil doříct první otázku a měl bych podříznutý hrdlo.

Pán Jeskyně
12.11.2018
9:02:39
Plížíte se ve stínu mrtvých stromů a nevypadá to, že by vás někdo zpozoroval nebo to aspoň zatím nedal najevo.

Když Anairë zahouká, hraničář zpozorní a podívá se směrem, kterým elfka ukáže, avšak mezi stromy není nic vidět. Ono taky se není čemu divit, všude kolem je tma a ve stínu stromů by mohl stát olifant a těžko byste ho spatřili.

Mezitím se Bobulda přiblíží až na okraj dolíku a opatrně, pod příkrovem elfího pláště, nahlédne dolů. To co tam uvidí, by nejednoho člověka dokázalo vyvést z míry.

U ohníčku sedí tři hobiti, pojídají dušené maso a debatují o bramborech. Kousek od nich sedí dvě postavy zahalené v pláštích a vypadá to, jako by se jednalo o sochy, nehýbou se, nemluví a díky volným tunikám ani není vidět, že by dýchali. Ještě je tu však třetí muž, vysoký, s krátkými hnědými vlasy a vousy, který se jakoby straní jak hobitů, tak i oněch podivných postav.

Mimo tohle všechno je ještě na okraji provizorního tábořiště přivázáno osm koní a tři poníci, z toho však jen pět koní vypadá na jezdecké, ostatní jsou spíše na převoz zavazadel a že jich tu je požehnaně.

Co se týče zbraní, ozbrojený vypadá jen hnědovlasý muž, který vedle sebe má položený meč a kuši.

Bobulda Medjed
11.11.2018
20:33:42
Cesta je poněkud únavná, tak jsem rád, když se rozhnodne o utáboření. Vybrané místo na první pohled nepůsobí zrovna přívětivě, ale nic lepšího v dohledu není, tak nemá smysl protestovat.
Zvukům přicházejícím z dolíku u lesa nejprve nevěnuji pozornost. Přestože je zaslechnu, připíšu je ruchu vlastních společníků. Až po upozornění mi dojde, že je zvuk vzdálenější a tím i tišší a nejasnější.

Na Arenovu výzvu k průzkumu kývnu na souhlas.
Doufal jsem, že můj šikovný pláštík zůstane o něco déle malým soukromým tajemstvím, ale bohužel se nepovedlo. Utěšuji se pouze faktem, že byl prokouknut společníky, nikoli nepřítelem, a při jeho příštím využitím snad už budu zkušenější.

S dalšími vybranými členy zamířím obhlédnout blízké tábořiště.
Mířím k místu mírnou oklikou, aby nám po přiblížení hvozd pomohl ukrýt se. Pohybuji se v souladu s přírodou téměř neslyšne a zahalen pláštěm se pokouším krýt v nastávajícím šeru. Pozorně prohlížím okraj hrozvu a dolík, od kterého se line nenápadné mihotavé světlo.
V jednu chvíli se mi nosní dírky roztáhnou, aby nasály více pachů. Po jejich určení je můj výraz závistivě zkroušený, přesto z něj jde znát, že jde o vůni více než příjemnou.
Jak se pomalu plížíme a blížíme, snažím se z hlasů rozpoznat i nějaká slova.

Občasným otočením ověřím polohu svých spojenců, ale Anairina gesta při otočení nezastihnu. Na případné zahoukání sovy zpozorním, jelikož je místo mimo lidských projevů nepřirozeně ztichlé.
Okrajem lesa se snažím přiblížit dostatečně, abych nahlédl do dolíčku.

Anairë
7.11.2018
18:31:02
Pokračujeme vpřed, po nějakém čase musím i já prolomit mou malou hladovku jelikož jsem to už nemohla vydržet. Ale i tak jsem celou cestu připravena popadnout svůj luk zatímco prudce projíždím okolí očima. Ačkoliv mé oči létali za strany na stranu nehnula jsem hlavou ani o píď. Jednalo se o zvyk, ve Hvozdu vás dříve sledovali i sami stromy a aby nikdo nevěděl, že o jeho přítomnosti víte tak se neměla házet hlavou ze strany na stranu.

Kývnu v souhlasu na Arena zatímco vzhlédnu k zapadajícímu slunci. Stále jsem viděla relativně dobře ale věděla jsme, že nemůžeme pokračovat celý den. Nakonec se začneme blížit ke hvozdu, při pohledu se mírně zamračím jelikož mi to všechno přišlo povědomé. ,,Tohle místo se mi nelíbí - Život ho opustil už dávno." Jakmile se přiblížíme nastražím uši a důkladně poslouchám, mírně se zamračím jak se snažím co nejlépe rozeznat o čem mluví.

Rychle stáhnu luk ze zad a vložím šíp do tětivy zatímco očima proletím mezi stromy. Vyslechnu si plán a krátce přikývnu, následuji s hraničářem pulčíka do lesa. Držím si svůj odstup od obou a opatrně našlapuji zatímco se přesouvám dopředu, ačkoliv se dívám na zem abych na něco nešlápla tak všechny ostatní smysly mám nastražené. Když se přibližíme k ohni důkladně přeletím pohledem ze strany na stranu. Můj pohled padne mezi stromy - Něco se tam pohlo.

Dávala jsem si tím směrem nesutálý pozor zatímco jsem důkladně poslouchala pak se otočím k hraničáři a pokusím se upoutat jeho pozornost krátkým mávnutím, pokud to nevyjde tak napodobím houkání sovy. Snad si toho ostatní nevšimnou ale hraničářovi by takoví detail neměl uniknout, následně zvednu tři prsty na znamení kolik lidí tam asi je.

Zůstávám při zemi, šíp založený v luku a čekám na to pokud by se něco stalo, zároveň konstantně zalétám pohledem tam kde jsem viděla onen pohyb - Neplánovala jsem být zaskočena nějakým skrytým útočníkem.

Pán Jeskyně
2.11.2018
16:16:30
Jdete celý den. V krajině kolem vás je zeleně jen minimum, většinou je zde jen seschlá tráva a čas od času pár menších keříků. Avšak když už se Slunce začne sklánět nad obzorem, uvidíte v dálce jakýsi hvozd.

"Dojdeme k tomu lesu a tam se utáboříme." zavelí Aren.

Čím více se přibližujete, tím víc se vám zdá, i přes tmu, která už na okolí padla, onen hvozd nějaký podivný. Hvozd je totiž mrtvý, na žádném stromě není ani jediný lístek a vše je naprosto ztichlé.

Tedy ne vše. Kdokoliv napíná uši, může zaslechnout nezřetelné hlasy a není tak těžké určit, že pochází z dolíku, odkud vystupuje světlo jakéhosi ohníčku. Prohlubeň se nachází asi sto metrů od vás na okraji cesty v místě, kde silnice prochází těsně kolem hvozdu.

"Potichu." sykne velitelsky hraničář, který byl nejspíš první, kdo záři ohně zpozoroval. "Vypadá to, že máme společnost"

"Měli bychom zjistit, co jsou zač. Musíme si někde odpočinou a tak bych rád věděl, jestli máme čekat nějaké překvapení." odpoví Ardonovi kapitán a hraničář souhlasně přikývne.

Aren koukne po ostatních, kteří se zatím shlukli kolem a pak kývne na Bobuldu.

"Ujmeš se toho? Co jsem zatím viděl, ten tvůj pláštík a neslyšné pohyby se na tohle hodí nejlépe. Ale nemusíš se bát, Ardon s Anairë tě budou krýt a my ostatní budeme připraveni, kdyby se něco pokazilo."

Není nutné příliš dlouho otálet a jakmile tedy hobit vyrazí, hraničář se plíživým a taktéž téměř neslyšným pohybem vydá za ním.

Anairë
28.10.2018
23:39:59
Při pohledu na Paní Oázy dokážu jen stát a užasle hledět. I tak však mému pohledu a ostatním smyslům neunikne, že oáza se okolo nás mění. Přesně jak jsem cítila, život se vrátil. Když mě stvoření pobídne tak neváhám a napiju se z vod, bylo by to neuctivé kdyby jsem tak neudělala. Stále jen užasle na to stvoření hledím dokud nezmizí, následně mírně zaklepu hlavou. Pomalu se postavím na nohy a zamumlám něco v elfštině.

Mírně sklopím hlavu na znamení úcty předtím než se rychle okolo rozhlédnu. Když Aren promluví jen přikývnu na souhlas. Nic nás tady už nedrželo. Rychle se protáhnu, cítila jsem se jako bych se právě probudila. Jelikož jsem neměla žádná zranění tak jsem si ani nevšimla, že by byla vyléčena. Jednoduše se rychle rozhlédnu jestli jsem něco nezapomněla a pak se vydala zpět.

---------------------------

Když se blížíme k vesnici nemůžu si pomoct než prostě položit ruku na jílec meče zatímco jsme pokračovali vpřed. Atmosféra tohoto místa se hodně lišila od oázy a vůbec se mi nelíbila. Vyslechnu jsi mužova slova ale nechám Arena to vyřešit všechno, tohle nebyla má doména jen jsem stála opodál se založenýma rukama.

Když dostaneme batohy důkladně je přejedu pohledem - Hobit si to k ním už šine tak radši zkontroluji zbroj v krabici. Zamračím se mírně. ,,Tohle je na mě moc malé." Pokrčím rameny, stejně jsem neměla ráda těžké lidské zbroje. Člověk měl pocit, že pouze omezují. Mezitím projdu okolo pulčíka a pocuchám mu vlasy. ,,Nesněz to všechno hnedka." Ušklíbnu se na něj když vidím, že už se pouští do jídla. Byl to jen vtip, sama jsem cítila hlad ale zatím jsem se na něj moc nesoustředila. Dokázala jsem to ještě vydržet.

Bobulda Medjed
21.9.2018
20:11:19
"Omlouvám se, krásná Paní."
Aurel sice nevypadá vůbec dotčená záměnou jména, ale její kouzlo a úcta k ní a možná i k vodě samotné mě téměř nutí k této drobné zdvořilosti.
Kromě této věty jen tiše přihlížím a poslouchám.
"Děkujeme.." pošlu víle ještě v myšlenkách odpověď na její laskavost, když se rozplyne.

Po těch pár doušcích z jezírka se cítím až neuvěřitelně zdravý a osvěžený. Naplním si měch onou zázračnou vodou, přestože si nejsem jist, zda skutečně zázračná je. Přinejmenším ale věřím, že mi po ní nebude zle.

Když nás kapitán vyzve k odchodu, vyhoupnu se na nohy, sesbírám, co mi patří, a zařadím se do chumlu naší čím dál méně početné jednotky.
Cestou zpátky k osadě se jen krátce, se zármutkem v očích a na duši, ohlédnu na mrtvá těla kolem oázy.

***

Po předání odměny vyhlížím značně zklamaně.
"Doufal jsem, že bude aspoň nějaká hostina." Poznamenám, když vesničané odejdou.
Místo okukování zbroje, která by mi stejně nebyla, se prohrabuju jídlem.
"No," povzdechnu si, "mohlo být i hůř." Vytáhnu kus nějakého zajímavého ovoce, které neznám, přivoním a zakousnu se. "Ale teda dost těsně." Zhodnotím s úšklebkem.

Zkusím přibalit do batohu všechno, co mi naloží, čekám na další rozkazy a držím se skupiny.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.