abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Stíny Haradu ::
družina
stránkovat po:  
 

Bobulda Medjed
12.11.2019
20:52:20
Cizinec potvrdí své jméno a nejspíš i drobnou jazykovou bariéru.
Se zájmem pohlédnu nejen na něj, ale i na hada.
"Divila by ses, co všechno může být dobrý při správný úpravě." pronesu k Arye a pak se obrátím na muže.
"Bobulda, hobit." zazubím se a napodobím gesto.
"Proč ty tady?" zkouším jednoduchou otázku.

Schamat
11.11.2019
18:14:57
Chlapec se jednoslovně přihlásí k pozornosti. Chvilku přeskaukuju pohledem z jednoho na druhého. “Matka a syn. Sourozenci? Možná stejný kmen. Nebo její otrok. Promýšlím možné vztahy mezi dvojicí přede mnou. Díky tomu přeslechnu několik jejích slov. Malí lidé. Jasně. Chápu. Přitakám a ukážu na hobita. “Dítě.“ Prohlásím vítězoslavně, hrdý sám na sebe, že jsem pochopil slova jako malí lidé nebo hobit.

Dívka se mě snaží uklidnit, že se prý nic neděje. Nepřesvědčí mě to. Kdyby se nic nedělo, proč by volala, že mě našla.

Další hovor vede dívka s chlapcem. Překvapeně zamrkám. Hovoří o mě, jako bych tu vůbec nebyl. Ale moji teorii o dítěti potvrdí. Je to prosté. Dítěti se, z nějakého důvodu, říká hobit. Možná zkomolenina Ho bít. Vychovávat násilím a bolestí. Barbaři. Ohrnu v duchu nos nad cizinci.

Představí mě dítěti. Neukloním se. Já jsem dospělý válečník a on ještě nebyl přijat mezi muže. Pak zapochybuje o tom, že mé jméno, je jméno.

Ukážu prstem na sebe. “Schamat.“ Pak ukážu na ní. Snad to pochopí, že se jí ptám na jméno. Jak se jmenuje kluk mě teď nezajímá.

Arya
9.11.2019
23:56:35
Chlap se tváří divně.
“Rozumí mi vůbec?“ Když po mě opakuje i slova, začínám mít pocit, že to asi do teď byla náhoda. A nerozumí mi ani slovo.
“To jako fakt? Aspoň je mi teď jasné, proč mi cpal toho hadu k jídlu. Zřejmě to u nich znamená něco jiného.“
“Ano, hobiti, pulčíci. Takhle malí…“ Naznačím rukou, jak velký je asi hobit. Připadám si, jak když mluvím s malým dítětem.
“Malí lidé…“ Snažím se k něčemu přirovnat hobita, ale mám pocit, že to bude k ničemu.
“Jestli mi nerozumí, tak se tu stejně snažím zbytečně.“ Rozhodím rukama a vzdávám to.

Na jeho odpověď, kde se tu vzal, mi div nespadne čelist.
“Tady fakt musí být nějaká chyba v komunikaci.“
“Aha“ Pronesu zcela vážně, ale výraz naznačuje, že to byla velice neužitečná informace. Jen co zavolám na ostatní, se mi moje podezření více potvrzuje. Schamat se najednou chová, jako kdybych ho něčím píchla. Je ve střehu a sahá po zbrani.
“Do pytle!“
“Klid.“ Mluvím pomalu.
“Nic se neděje.“ Snažím se ho uklidnit.

Pak ke mně přijde Bobulda. Pomalu ukážu na svého malého společníka.
“Hobit.“ Vysvětlím Schamatovi. Když mi Bobulda položí otázku, kývnu směrem k chlapovi.
“Našla jsem jeho.“ Vysvětlím Bobuldovi svůj nález.
“Ale zřejmě mi rozumí jen něco. No spíš asi nic. Cpal mi k jídlu hada.“ Ušklíbnu se a ukážu na chlapa.
“Schamat?“ Představím hobitovi toho chlapa. Ale nejsem si jistá, zda si to jméno pamatuju dobře.
“Snad to je teda jméno.“ Pošeptám hobitovi.

Bobulda Medjed
9.11.2019
23:01:19
Poslední část hovoru už vyslechnu celou. Když se Arya otočí a zavolá nás, je patrné, že už cizince nepovažuje za takovou hrozbu. Ona by se jinak neotočila, nespustila by ho z očí. Nebo aspoň tak tomu věřím já.
Skloním tedy ruku s kamenem. Těsně než k těm dvěma vykročím, nedá mi to a otočím se za sebe. Nevidím, zda někdo z výpravy zareagoval na její zvolání, můj pohled se ale stejně bezděčně stočil o něco výš, k tváři kamenného krále.
Přistoupím opatrně a zastavím se necelé dva kroky od Aryi, maličko dál od muže.

Teprve když muž sáhne k meči, si všimnu hada v jeho ruce. Zatvářím se trochu překvapeně.
Tvář v otázce otočím k dívce, přestože oči zůstávají upnuté k cizinci.
"Ano?" upozorním na svou přítomnost.

Schamat
9.11.2019
21:27:16
Překvapeně mi vyjede obočí.Nejí hady. Proč??? Nechápu ani ten vyplazený jazyk. “Trojice hobitů?“ Ujišťuju se, že jsem slyšel správně, protože to slovo slyším poprvé v životě. Asi nějaká zvířata. Možná psi. Třeba jim tak říkají. Rozhlédnu se, ale žádného psa nevidím. Jen kousek od dívky stojí nějaký malý kluk s kamenem v ruce.

“Prostě jsem sem přijel.“ Nějak nevím, co víc jí na to říct. Její další slova mě ale překvapí. Nechápu proč křičí a pár úderů srdce mi trvá, že to „něco“ jsem já.
Vyčítavě se na ni zadívám. Zachránil jsem jí život a ona na mě pošle...koho vlastně?

Kousek od ní poodstoupím a dlaně položím na jílce zbraní. Přesto, že na mě někoho právě poslala, nechci být ten, kdo jako první vytáhne zbraně a rozpoutá spor.

Arya
6.11.2019
12:25:28
Vypláznu jazyk na znamení nechutnosti, když se dozvím, že je ten had k jídlu.
"Díky, nedám si." Chlap se představí.
"Tady a klid?" Moc mu to nevěřím. Vyjede mi obočí nahoru, když mě osloví dívkou.
"To myslí vážně?"
"Co mě sem přivádí?" Uvažuju nahlas.
"Vlastně trojice hobitů." Odpovím po pravdě.
"A co tu dělám?" Zamyslím se.
"Tak tuhle otázku si kladu taky." Stále nevím, co tu dělá on.
"Kde ses tu vzal?" Vyzvídám. Pak si vzpomenu na instrukce a otočím se k ostatním.
"Hej, něco jsem našla." Zakřičím na zbytek družiny.

Schamat
6.11.2019
11:21:30
Dívčino odmítnutí daru mě nerozhodí. Třeba nemá zrovna namířeno do Umbaru a nebo neumí kůži stáhnout a stydí se to přiznat. “Dá se jíst, ale bez salátu to není ono.“ Řeknu mírně.

“Jsem Schamat ibn...“ Zarazím a přes tvář mi přeletí stín. “Jsem Schamat. A tady jsem hledal klid. A stín.“Odpovím a se zájmem si dívku prohlédnu. “A smím vědět, co přivádí do těchto prastarých míst tebe, dívko?“ Zeptám se a ustoupím kousek do stínu trosek. Zatím nijak netoužím po tom, aby si mě všimlo víc lidí. A že jich tu je.

Bobulda Medjed
30.10.2019
22:15:07
Arya mi položí otázku při prohlížení sochy. Než dotaz přes ostatní vjemy vstřebám a zpracuji, trvá mi to.
"Snad jen-" zaseknu se v odpovědi, když se na dívku otočím. Zpozorním z jejího strnulého postoje, ruka jakoby připravena k prudkému pohybu. V okamžiku ztuhnu taky a snažím se nevydat další hlásku, když nevidím důvod jejího chování.

Pomalu se sesunu do podřepu a seberu mezi rozvalinami kámen velikosti pěsti. Připlížím se a přitisknu k pevné zdi vně budovy. Slyším neznámý mužský hlas. Kdo tam je? Nešla první? Přes lomoz vojáků prozkoumávajících okolí nerozkrývám zdaleka všechna slova, ale to, co rozkryju, se mi moc nelíbí. Nezabije? Udusíš? Sežere? Sakra co?
Opratrně se pokusím nahlédnout, co se tam děje. A pak ho spatřím. Muže, který opravdu nevypadá, že by přišel s námi. Mířícího nataženým lukem směrem k Arye. Ne že bych viděl něco, co by drobnou dívku, přesto ale stále člověka, mohlo sežrat. Co mám dělat? Rychle se snažím vymyslet, jak situaci vyřešit.
Rozhlédnu se, koho zavolat na pomoc, ale ostatní ještě nejsou dost blízko. Otočím se zpátky a vidím, jak šíp opouští luk. Na chvíli mě zamrazí. Šíp letí někam k zemi, ale stejně jsem nic nestihl.

Vyskočím z úkrytu a napřáhnu ruku s kamenem k vrhu. Přestože se při tom nechovám zrovna tiše, muž je zjevně dostatečně zaujat Aryou a mě si nejspíš vůbec nevšiml.
Tentokrát mě zarazí útržek rozhovoru a po tváři se mi rozlije naprosto nechápavý výraz.
To se jí snažil dělat nějaký návrhy?
Čekám, jaká reakce z cizince vypadne, ale zůstávám ve střehu po Aryiným vzoru.

Arya
30.10.2019
19:28:25
Dozvím se, co mě čeká, když mě ten had kousne.
“A to mě mělo jako uklidnit?“ Kouknu na toho chlapa.
“To jako fakt?“ Vyhrknu na něj. Není to ani tak kvůli tomu, co mi řekl, ale jak mi to podal. Sleduji toho chlapa, jak se připravuje zabít hada. Nechci to vidět. Jestli mine, hádám, že mě had kousne. A představa opuchlého krku se mi fakt nelíbí.
“Dělej už něco.“ Zašeptám. A raději zavřu oči. Přijde mi to jako věčnost.
“Tak už?“ Otevřu jedno oko a chlap stojí přede mnou s mrtvým hadem. Ošiju se.
“To je hnus.“ Prohlásím s odporem. Chlap mi toho hada div necpe.
“Díky, ale tohohle se nedotknu.“ Oznámím mu docela vážně.
“Kdo vlastně jsi a co tu děláš?“ Vyzvídám a dýku připravenou v pohotovosti.

Schamat
30.10.2019
18:02:50
Dívka má strach a já se jí vůbec nedivím. Mít na dosah tuhle bestii, znejistěl by každý. “Samotný jed Tě nezabije. Ale ochabnou Ti svaly a napuchne krk. Buď se pak udusíš a nebo Tě něco sežere.“ Odpovím a vím, že jí to vůbec nepotěší. Situace není dobrá. Had je nervózní, to poznám podle pohybu písku. Blíží se k dívce.

Připravím si luk a založím šíp. Přejdu do plného nátahu a zamířím do míst, kde předpokládám hada. Mířit na něco, co není vidět je ošemetná záležitost. Obzvláště když vím, že pokud minu, had nejspíš dívku napadne. A to bude její konec.

Pomalu a zhluboka se nadechnu a stejně pomalu vydechnu. Z vlnky v písku se odkoulelo několik zrníček.
Vypustím šíp. Ozve se rychlý svist a šíp se zaboří hluboko do písku. Ten jakoby vybuchne a zrnka písku se rozletí na všechny strany. Ulehčeně si oddechnu. Zásah. Opatrně jdu blíž, ale písek se už ani nehne. Vezmu do ruky šíp a vytáhnu ho z písku. Je na něm nabodnutý víc jak metr dlouhý had.

“Trofej. Za jeho kůži by jsi v Umbaru dostala dost na pořádné jídlo, postel, lázně.“ Vysvětlím cenu hada a sundám jej ze šípu. Ten otřu a vrátím do toulce. Jestli si dívka hada vezme nebo ne, je její věc.

Arya
30.10.2019
17:28:40
Když chlap přikývne, vyvede mě to z míry.
“Co to bylo? Souhlas?“ Jsem v pozoru. Nenápadně sahám do míst, kde mám schované svoje dýky. Chlap mě znovu varuje, a to jiným tónem, který mě donutí se zastavit v pohybu. Když se zmíní o prostoru přede mnou, sjedu tam pohledem. Hledám to, o čem mluví.
“Kde? Co? Past, bylina?“ Nevím, co hledám. Pak se dozvím, že je to had a ztuhnu. Jen co ho zahlédnu, zkoprním. Pohled od hada neodtrhnu. Pomalu se nadechnu a v očích mám strach.
“Je jedovatý?“ Promluvím opatrně k muži. Nevím, co dělat. Nejsem si jistá, co je moudré při setkání s hadem.
“Já chci pryč.“

Schamat
29.10.2019
20:42:35
Překvapí mě, ale i potěší, že se dívka jen tak nedá. Uznale přikývnu. A pak si všimnu pohybu písku jen několik kroků před dívkou. Vím co to znamená.

"Žádné rychlé pohyby." Zopakuju pomalu. "Dva kroky před Tebou. U toho ostrého kamene. Je tam Rohatá smrt." Vysvětlím dívce situaci a pro případ, že by nechápala o čem mluvím, dodám ještě. "Had."

Arya
29.10.2019
20:32:14
Jen co dostanu od Bobuldy odpověď, slezu zase dolu a procházím rozvalinami, když se odněkud ozve nějaký hlas a milým tónem mi oznámí, že mám stát nebo zemřu.
“Na to ti kašlu. Co chceš?“ Odseknu osobě, která mi vyhrožuje.
“Nemám nic, co bys mohl chtít a život ti nedám zadarmo.“ Prohlásím zcela vážně.
“Nějakej hej počkej mi tu nebude vyhrožovat!“ Tvářím se docela naštvaně. Ale stojím v klidu.

Schamat
29.10.2019
18:37:54
Na ruiny shlížím se směsicí nevole a zklamání. Byl jsem tu několikrát a nikdy jsem nenašel po nikom ani stopu. A dnes, kdy opravdu po společnosti netoužím, se tady potuluje taková banda. Co mě mate nejvíc, že nevypadají jako místní. Ani trochu. Aspoň většina.

Nechám Lacha stát ve stínu a sám se vydám do ruin. Chvíli si pohrávám s myšlenkou je prostě zabít. Ulovit jednoho po druhém. Ale proč? Třeba to jsou jen cizinci na cestách.

Chvilku sleduju půlčíka, který obhlíží sochu, ale brzy si moji pozornost získá mladá žena s ohnivými vlasy. Ztěžka polknu. Jí podobnou, jsem viděl jen jednou. Když prodávali otroky.
Skryju se do stínu a čekám. Podle toho jak se chová, ani netuší, že se tu skrývám. Rychle přemýšlím jak ji oslovit. Dát jí nůž na krk? Vyběhnout o kus víš a zamířit na ni lukem?

Přitisknu se ke stěně a nechám ji projít okolo sebe. Zmísta, kde je nemá šanci, aby mě zahlédla. Ani můj stín. Kryje mě zbytek stěny. Nechám ji ujít ještě několik kroků a pak vystoupím z úkrytu tak, aby mě viděla ona, ale nikdo další.

“Stůj! A žádný prudký pohyby!“ Řeknu tvrdě a mírněni, i když s výhrůžkou, dodám. “Pokud chceš žít.“

Arya
27.10.2019
22:22:18
Bobulda se mi snaží zlepšit náladu, když dodá našemu hledání jistou naději. Jenže ta ho opustí ještě dřív, než to dopoví.
“Takže to buď najdeme, nebo tu umřeme.“ Ušklíbnu se.
“Paráda.“ Když hobit nadhodí, že možná nehledáme přímo nějaký znak, zaujme mě to.
“Takže hlásit vše podivné.“ Shrnu to a vyrazím na průzkum.

Všimnu si, že Bobulda vyrazil při hledání mým směrem a slyšel moje slova o vlaštovce.
“Taky? Jak je to možný?“ Zajímám se a zírám na toho ptáka mnohem pečlivěji.
“Je to jen pták ne?“ Jenže Anairë mě moji domněnku úplně vyvrátí.
“To nebyl sen? A co teda? Mě přijde divné celé tohle místo.“ Prohlásím a snažím si z toho něco odnést, ale nechápu, co nám tím elfka chtěla sdělit. Vlaštovka dál poletuje kolem nás, jako kdyby nás chtěla před něčím varovat nebo na něco upozornit.

Společně s hobitem vyrazíme k chrámu nebo spíš k tomu, co z něj zbylo.
“Znak Gondoru, loď, koruna, jezdec…“ Opakuju si v duchu, co vlastně nejspíš hledám. Moje soustředění ruší ale ten pták. Nedokážu se soustředit na nic jiného. Jen pozoruji vlaštovku, jak se přemísťuje z místa na místo, až k soše. Tam se mi líbí, je to dost zvláštní místo. Sochu Bobulda začne hned pečlivě zkoumat. Nechám ho a zaměřím se na zbytky chrámu. Najdu si nějaké vyvýšené místo, abych viděla celý komplex seshora. Přijdu si, jak když hledám jehlu v kupce sena. Snažím se zahlédnout něco zvláštního. Houknu na hobita.
“Tak co, je tam něco?“ Mrknu na sochu, kterou Bobulda osahává.

Bobulda Medjed
27.10.2019
12:47:15
"My tu živí jsme, i když tu před naším příchodem nic živýho nejspíš nebylo. Proč by nemohla přiletět s náma.." tiše zaprotestuju po elfčině spekulaci nad drobným ptáčkem.
Přesto si v duchu musím uznat, že i mě vlaštovka na první pohled zaujala a to dokonce v hlubším významu, než jen že tu ten živáček vůbec je.

Přemýšlím nad dalšími Anairinými slovy.
Když vlaštovka přelétne kousek stranou, váhám, jestli nás chce někam zavést. Protože cvrlikání ptáků prostě nerozumím a doufám, že i ona si je toho vědoma, její chování pak považuji spíš za potvrzení správnosti směru a, tentokrát už pozorně, prohlížím místa, na která sedá, zda tam neuvidím něco neobvyklého, například nějakou značku nebo něco, co na místo nezapadá, přestože jde o zříceninu, tedy nejspíš materiál, tvar, barva, zpracování, těžko říct co.

Těsně před vstupem do chrámu na to nejspíš konečně usedne. Socha je přinejmenším zachovalejší. Už tím sem nezapadá. Pobořeným vstupem nahlédnu dovnitř do budovy, prozatím ale zůstávám u sochy a blíže si ji prohlížím. Shora dolů, nejprve celek, zobrazení, postoj, zpracování, pak i detaily. Změnou atmosféry místa se odhodlám i sáhnout na nohu sochy, kousek od místa, kam vlaštovka usedla, ale tak, abych ji nevyplašil.

Pán Jeskyně
26.10.2019
19:56:07
Skupinka se rozptýlí po prostranství, někteří pilně hledají, jiní jen polehávají ve stínu a cosi si bručí pod vousy. Vlaštovky, která energicky poskakuje téměř na dosah ruku od vás si nikdo moc nevšímá a pokud už si jí všimne, jen pokrčí rameny nad tou podivnou náhodou. Jediný, kdo je tímto nepatrný, ale o to podivnějším úkazem, zaskočen je Anairë. Elfka neustálé malého pěvce sleduje a nad čímsi dumá.

"Jasně, plíseň je všude kolem..." odkývne nepřítomně Bobuldovi jeho poznámku. Vtom však Arya zmíní svůj sen a Anairë zbystří.

"To nebyl sen." promluví, dívajíce se při tom stále na vlaštovku "Tedy ne takový jako míváte běžně vy smrtelníci. Nepřijde vám divné, že celou cestu jsme neslyšeli ani neviděli nic živého a najednou se tu ukáže vlaštovka?" elfka zakroutí hlavou. "Něco tu leží těsně mimo naše vnímání, cítím to, ale nemohu určit, co to je, ani co to po nás chce." dodá.

Vlaštovka při těchto slovech najednou zamává křídly a začne švitořit. Následně vzletí a přistane na kameni kousek dál od vás, zde opět zamává křídly a začne opět trylkovat.

Vypravíte se k něčemu, co kdysi nejspíše bývávalo chrámem a podivná vlaštovka kupodivu letí s vámi. Tedy spíše přelétává z kamenu na kámen vždy několik metrů před vámi a pokaždé když se usadí, zašvitoří.

"Chrám" není v o nic lepším stavu než zbytek pevnosti. Vše tu vypadá, jak když dítě postaví z dřevěných kostiček hrad a pak ho několika prudkými mávnutími své ručky srazí k zemi. Ze všeho už zbyli sotva základy pokryté pískem. Jediné, co je kupodivu v poměrně dobrém stavu, je vysoká socha před samotným chrámem vpravo od vchodu do komplexu. Nevíte čím to je, ale v blízkosti této sochy, představující nejspíše nějakého dávno mrtvého krále ze zapomenutého věku, se cítíte jaksi lépe. Je to jak kdyby jste se opět mohli plně nadechnout, jako by z vašeho srdce spadl obrovský kámen, který ho tížil. Je to však jen na okamžik a jakmile se od sochy vzdálíte, opět na vás dolehne tíživá atmosféra tohoto místa. Těžko říct, jestli je to náhoda, či vlaštovka cítí to stejné co vy, ale okamžitě se usadí na palec kamenného krále a začne prozpěvovat. I kdyby jste šli jinam, vlaštovka zůstává sedět na místě.

"Je tu něco dalšího." promluví opět elfka "Tohle místo je přímo nabité všemožnou energií..."



Bobulda Medjed
27.9.2019
12:26:37
Na to, že rána mám skutečně rád, mi dnešní ráno dává zabrat. Cestou k srdci lesa na mě začíná doléhat strach. Ani sborový zpěv už moc nepomáhá a tak se pro trochu klidu nechám ze všech stran obklopit členy výpravy.
Je těžké postřehnout, co se změnilo, ale strach nás brzy přemáhá snad všechny. Utichnu spolu s ostatními hobity, ani si nevšimnu kdy přesně. Každý jako by se bál vydat hlásku, jen koně bijí na poplach. To mě znervózňuje ještě víc.
Z odpovědi našich průvodců, na otázku kdy tam budeme, je znát, že jim strach vzal pocit jistoty. Vůbec jim to nevyčítám.
Za chvíli, která se neuvěřitelně táhne, přeci jen dorazíme na místo.

"Pff.." vydechnu úlevou, když z ostatních hobitů opadne strach. Našli jsme to. A hledání pokladu v ruinách je určitě lepší varianta než třeba ve střežené pevnosti. I když míra poškození nám úkol rozhodně neusnadní.

Obrátím se k Aryi, snad abych jí dodal trochu morálky.
"Ne nutně," spiklenecky se na ni usměji. "Jestli tu byl poklad dobře ukryt, může tu furt být. Těžko říct, jestli po útoku na pevnost - aspoň hádám, že se nerozpadla sama od sebe, v těch troskách někdo něco ještě hledal. I když to a množství možných znaků nám to taky zrovna nezlehčuje..." Poslední věta zazní lehce skepticky. Jeden z koutků se mi zvedne v ne příliš šťastném úšklebku.

Zbytek už znatelněji patří i zbytku, naší královské výpravě: "Ten znak může být klidně v přenesenym významu, nějaká hádanka, tak něco.. Má přece chránit poklad. A ten bych tak či tak čekal spíš někde uvnitř pevnosti." Bezděčně se rozhlédnu po nejspíš bývalém nádvoří, kdyby náhodou tam byl někde jasně zobrazen některý z vyjmenovaných znaků. Nečekám, že bych ho někde viděl. Když očima zabloudím k věži, kam právě zmizel poslední z hobitů, nedůvěřivě si ji změřím pohledem.
"No ne že tam by se mi zrovna chtělo." Souhlasně ucedím.

Chvilku se rozhlížím a přemýšlím. Bílej strom tu asi zrovna neroste. No korunu má spousta stromů, to cesta taky asi nebude.. Nic, co by připomínalo stáje? Ne? No možná loď.. Chrámová loď? A pod ní třeba královský hrob označený korunou? Za pokus to stojí...
Trochu se zpožděním se tedy vydám stejným směrem, co Arya.

Když procházím kolem Anairë, vzpomenu si, jak se jí les nezdál už od samého počátku, což je u elfky co říct.
"Tady je ta tíživá plíseň až hmatatelná, že?" chci znít vznosně, pak si ale uvědomím, co jsem řekl. "Chci říct tíseň, plíživá tíseň.." opravím se. Ach jo...
S trochu trapným pocitem pokračuji k chrámu.

Cestou se rozhlížím, ale moc nedávám pozor. Zarazí mě až pohled na vlaštovku. Zahledím se na ni jako bych ji chtěl snad vyzvat na souboj. "Doufám, že držíš slovo." Zamyslím se. Ale no tak. Je to jen vlaštovka. Co čekáš?
Matně si uvědomuji, co Arya právě říkala. To dává smysl.
"Jo? Mně se o vlašťovce taky zdálo." řeknu ledabyle.

Doběhnu Aryu, koukám přitom pod nohy, a spolu s ní se vydám prozkoumávat chrám nebo palác. Jsem rád, že tam nebudu sám.

Arya
26.9.2019
16:56:22
Popis od strážného mě fakt nepotěší.
“Skvělý, takže tam jdeme úplně zbytečně. No co… procházka neublíží.“ Ušklíbnu se.

Následuji ostatní a zírám všude kolem sebe. Jenže ten pohled na mrtvou krajinu mi vůbec nedělá dobře. Nejednou se oklepu, když ucítím, že po mě sáhla sama smrt. Zjišťuji, že tu nechci být. A jakmile hobiti zmlknou, přijde mi to tu ještě strašidelnější. Docela chápu, když v hlase hobita cítím jistý strach. A ani se mu nedivím, když odpověď strážce zní, jako že neví, kde jsme. Konečně dorazíme k pevnosti.

Stojím před zříceninou lehce zmatená.
“Nepochlubili jste se, že to je ruina. Co tu jako chcete najít? Tady už nic nezbylo!“ Jsem otrávená. Když strážce prohodí onu otázku co teď, samotnou mě zajímá odpověď. Vyslechnu si, co vlastně máme hledat.
“Takže prostě hledáme něco, co tu kdysi bylo. Nejspíš vyryto v nějakém tom šutru, který je teď několik desítek metrů jinde. Jak chcete hledat něco, co tu už zřejmě není?“ Začínám litovat, že jsme sem vůbec šli.
“Klidně, nerada bych, aby mi to spadlo na hlavu.“ Odpovím hobitům, když se rozhodnou, že se vypraví hledat do věže. Otočím se na naši skupinku.
“Co teď?“ Zní to nešťastně. Rozhodím ruce a kouknu po okolí.
“Tak já jdu teda hledat támhle k tomu šutru.“ Nadhodím otráveně a mávnu rukou k něčemu, co kdysi bývalo možná chrám. Bloumám mezi kameny a zírám do země.
“Kdybych aspoň hledala houby, bylo by to určitě užitečnější než tohle.“

Jak tak bloumám, objeví se blízko nás vlaštovka. Zarazím se a potřesu hlavou. Ale vlaštovka tu stále je.
“Štípněte mě někdo.“ Zavolám na ostatní. Stále šokovaně zírám na toho ptáka.
“To nejsi ty. Nemůžeš být. Nebo už blázním.“ Mluvím si spíš pro sebe.
“No jasně, byla jsi ještě v táboře. Proto se mi o tobě zdálo, musela jsem tě slyšet ze spaní.“ Vysvětluju si ten sen. Udělám další krok, ale vlaštovku nespouštím z očí. Stále mi nejde na rozum, co tu ten pták dělá. V tomhle mrtvém lese a u pevnosti. Nedávám pozor a zakopnu. Rozplácnu se na zemi jak široká, tak dlouhá.
“Do háje. Blbej pták!“ Postěžuju si. Vyškrábu se na nohy a nasupeně jdu hledat nějaký symbol.

Pán Jeskyně
23.9.2019
21:38:29
Večer

Strážce nad otázkami od Aryi jen pokrčí rameny. "Před pár lety jsem se tam několik dní schovával před místními. Žádnej poklad jsem tam ale neviděl, ale to jsem jim řikal, ještě než jsme odešli."

Strážce se opět odmlčí.

"A ten les je divnej." dodá spíš pro sebe a vypadá to, že víc z něho nedostanete.


Ráno

Poté, co se nasnídáte, vyrazíte do hloubi lesa. Strážce, který včera tvrdil, že zná cestu, jde vpředu, následován třemi hobity, kteří za sebou táhnou koně a poníky, na kterých se tu nedá jet, neboť i když je les mrtvý, uschlé větve překáží v cestě, jak kdyby vás nechtěly pustit dál.

Sledujete úzkou cestičku a váš průvodce jde bez váhání, těžko říct, jestli skutečně zná cestu nebo již dávno nemá tušení, kde se nacházíte.

Les je vskutku divný a někdo by mohl říci až strašidelný. Nejenom, že se zdá, že vám seschlé stromy a všemožné haluze překážejí v postupu, ale všude kolem je cítit smrt. Je to jako se procházet po bojišti plném stovek a tisíců mrtvých, tedy ne že by zde byl skutečně mrtvolný zápach, ale něco vám říká, že i s lesem zemřelo všechno, co v něm bylo...

Všichni čtyři hobiti si pobrukují jakési známé i neznámé písničky a přehlušují tak ono nesnesitelné ticho, co se rozprostírá kolem vás. Nicméně i stále veselí půlčíci, začínají pociťovat onu tíživou atmosféru tohoto místa. Tohle však již není jen pocit, ti z vás, co dokáží vnímat magii, pociťují, že zde působila velmi mocná a velmi temná síla, která nejspíš stojí za zkázou celého okolí.

Koně jsou značně neklidní a hobiti mají co dělat, aby je přinutili k poslušnosti.

"Jak...jak daleko ještě?" ozve se jeden z hobitů, mezitím, co se snaží přinutit k poslušnosti poníka, který se rozhodl, že dál nepůjde.

"Každou chvíli bychom tam měli být." odpoví váš průvodce, avšak příliš přesvědčivě nezní.

Ještě tak deset minut pochodujete ve všudepřítomném hrobovém tichu, jenž je přerušováno ržáním vašich čtyřnohých společníků, když vtom to spatříte. Přímo před vámi se mezi stromy vyloupne ona pevnost, cíl vaší cesty. Nicméně říkat o rozvalině, na kterou koukáte, pevnost je značně nepřesné označení.

Jediné, co na první pohled vypovídá o tom, že to co se před vámi rozprostírá, byla kdysi nějaká pevnost a ne jen změť kamenů, je vysoká mohutná věž, která je sice značeně poškozena, avšak jakýmsi zázrakem stále stojí. V celém okolí si pak můžete povšimnout obrovských kamenných kvádrů, které nejspíš kdysi tvořili hradby pevnosti. V mysli při tom vyvstává zásadní otázka - kdo nebo co mělo takovou sílu, aby dokázalo rozhazovat několikatunové balvany desítky metrů daleko?

Proplétáte se mezi kamennými bloky, zaraženými hluboko do země a teď snad již každý cítí onu temnou sílu, která sálá z celého okolí. Nakonec možná nebyl zrovna nejlepší nápad sem chodit....

Váš průvodce vás zavede k oné věži na jakýsi plácek, který kdysi nejspíš býval náměstím.

"Tak jsme tady." pronese věcně bez jakýchkoliv emocí "Takže co teď?"

Hobiti jen zírají kolem sebe a jakoby je najednou tíživá nálada přešla. První se vzpamatuje Munro.

"Teď už jen stačí najít znak Gondoru, který by nás měl nasměřovat do podzemí, kde bude poklad." řekne, jako by to byla ta nejednodušší věc na světě.

"Nene, musíme pátrat po znaku Herumora, takže hledáme loď, nad kterou je koruna." ozve se druhý hobit.

"Ale houby." vloží se do toho třetí hobit "Loďka s korunou byla Herumorova bratra, on měl jezdce s korunou."

"No dobrá." zakončí jejich hádku opět Munro "Hledáme prostě nějaký znak, co by nás nasměřoval k místnosti kde bude poklad.

My se tedy půjdeme podívat do té věže a vy ostatní zatím můžete prohledat okolí."
s těmito slovy tři hobiti odcupitají do věže, která vypadá, jako by měla každou chvíli spadnout. Tři strážci se očividně do žádného hledání nehrnou a jen si lehnou do stínu velkého balvanu a bedlivě sledují vaši skupinku.

Vy se tedy buď můžete vypravit za hobity nebo se pustit do prohledávání okolí, jak navrhl Munro.

Nicméně kde s prohledáváním začít? Všude kolem vás jsou jen kusy zdiva, mezi kterými se dá občas rozpoznat několik stěn, které nejspíše kdysi dávno ohraničovaly jakési menší budovy. Dále, na vyvýšeném místě, kousek za věží, je méně porušená větší stavba. Nejspíše se jednalo o nějaký palác nebo chrám. Dalším orientačním bodem je pak na druhé straně pevnosti další věž, ze které však už zbyla jen její zadní část. Jinak zde není na první pohled vidět nic víc.

Zatímco se rozmýšlíte, co dál, kousek od vás se švitořením usadí vlaštovka, vypadá to, že se vás vůbec nebojí.

Bobulda Medjed
11.9.2019
22:37:44
Aren mě moc nepotěší, když mou otázku ignoruje. Tohle má být kapitán? Čím dál víc pochybuji, že máme vůbec nějaký plán.
Nakonec se, v trochu zmateném hovoru tolika lidí, nejspíš shodneme, že s hobity půjdeme. Nejméně nadšení z toho vypadají jejich průvodci. Na vteřinu mě napadne, jestli se jich neměli v plánu někde zbavit, tahle pochyba se ale rychle rozplyne - vždyť k tomu už museli mít takových skvělých příležitostí. Spíš jsme pro mě další přítěž nebo se třeba o poklad měli dělit taky a rovným dílem.

Pomůžu hobitům přehodit plachtu přes konstrukci. "Páni! Není to jeden z těch stanů od Nolka Kšandičky?" ptám se dychtivě.
Chvíli ještě klevetíme o Kraji, než si jdu hledat vlastní místo ke spaní.
Uvelebím se zády přitisknutý ke kládě, na které ještě před chvílí seděl pár průzkumníků. Zjistím, že v kotlíku zbylo ještě maličko dušeného masa, a jmu se ho dojíst, "aby se do rána nezkazilo".
S příjemnou chutí na jazyku a v objetí s teplým kotlíkem brzy usínám.

Spím tvrdě, možná trochu chrápu. K ránu jsem ale neklidný. Mračím se, vrtím sebou. Ve chvíli, nejspíš s východem slunce, se snad i probudím, ale přetočím se na druhý bok a zas sladce spím.

Zanedlouho mě už definitivně vzbudí rozdávání snídaně. Rozdávání jídla vzbudí snad každého hobita - to jsou základní instinkty.
I přes temný les v blízkosti a jeho vyhlídku všude kolem se po spánku cítím dobře, ba dokonce skvěle oproti očekávání. Jen jsem trochu zamyšlený.
Snídaně je skromná, snědl bych nejradši třikrát tolik a pak ještě něco pro lepší chuť, ale podmínky jsou, jaké jsou. Poděkuji, jak se sluší a patří, a až posbírám vlastní serepetičky, pomohu s úklidem tábořiště ostatním.

Co to jen bylo? Co mi to jen.. hm... Usilovně přemýšlím a moc nevnímám hovory ostatních. Na kapitánovu otázku jen mlčky nepřítomně pokyvuji hlavou.
Držím se s davem a brzy jsem zas myšlenkami zpátky na zemi. To už si pobrukuji nějakou skotačivou melodii.

Arya
6.9.2019
12:36:40
Dozvím se, že hobiti mají jasnou představu o tom, kde se ta pevnost nachází. Raději mlčím, když jen tak mimochodem prohodí, že si snad myslím, že tu prostě jen tak běhají.
“Přesně tak.“ Sjedu nedůvěřivě jejich průvodce.
“Průvodce si představuji trochu jinak... Tohle spíš vypadá na žoldáka.“ A jeho odpověď na dotaz, kde je pevnost mi vyrazí dech. Nechápavě těkám pohledem mezi průvodcem, hobity a místem, kam mávnul rukou.
“To jako myslí vážně? No to je mi popis.“
“Bezvadný... Byl jste tam?“ Pronesu bez nadšení. Zvlášť když se zahledím do té temnoty. Ovšem nadšení hobitů je nakažlivé.
“Oni vážně pevně věří, že ta pevnost tam je, a že něco najdou.“ Rozhodnu se, že jim nebudu brát iluze.
“Tak to je prima.“ Nadhodím už trochu optimističtějším tónem.

Rozhovor končí a jelikož neměl nikdo nic proti, beru si první hlídku. Než ale vyrazím najít vhodné místo, chvilku sleduji hobity jak zápolí se svým příbytkem.
“Jsou zvláštní.“ Pomyslím si a vyrazím na kraj tábora, kde ještě aspoň dopadá trochu světla od ohně. Všimnu si, že se mi na paty lepí jeden ze strážců.
“To ho budu mít za zadkem celý večer?“ Ušklíbnu se. Docela se mě to dotkne, ale na druhou stranu to chápu. Udělala bych to samé.
“Hlavně, když se mi nebude plést pod nohy.“ Provokativně ale na něj houknu.
“Beru si severní část.“ A mávnu rukou do míst, kde budu hlídkovat já. Stejně pochybuji, že by ho to zajímalo anebo by se podle toho zařídil. A tak se během své hlídky vlastně procházím všude možně.

Mžourat do té tmy a naslouchat každému zvuku, začíná být po chvilce otravné. Obzvlášť když ke mně doléhá chrápání z tábora. To ticho lesa je ale jinak děsivé. Ani živáčka neslyším, jenom to chrápání. Chvilkami kontroluji, zda se v okolí ještě vyskytuje jeden ze strážců. Sice mi dělá občas problém ho zahlédnout, ale jak se zdá, to zatím nevzdal. Vyhlédnu si pěkné místo, které je kryté větvemi, ale zároveň vidím na všechny strany a do tábora. Opřu se o strom a pozorně sleduji dění kolem sebe. Nic, strašná nuda. Na druhou stranu, když mě vystřídají, jsem ráda, že se nic nestalo. S pocitem dobře odvedené práce si jdu lehnout.

Usnu hned, což vzhledem k tomu chrápání nechápu. Ale evidentně jsem musela být utahaná víc, než bych si tipla. Jen co zavřu oči, se mi začne zdát sen. Zavede mě do známých míst, kam se teď nemůžu ani vrátit. Malinko pocítím smutek a lítost. Všechno, co jsem znala, je pryč, ty co jsem znala, jsou pryč. Vše se během chvilky rozpadlo a můj život se obrátil naruby. Než se ale stihnu probudit, abych zaplašila tyhle sny, výjev se změní. Sedím na královském trůně, sbíhají se mi sliny nad tou nádherou na stole, pečená kuřata, žebírka, ovoce, víno... Pak se za mnou ozvou cizí hlasy. Zní to lákavě, ale z nějakého důvodu mám pocit, že bych tomu neměla naslouchat. Ale nedokážu odolat. Mám obrovskou chuť říct ano, ale v tu chvíli se rozletí dveře. Dovnitř vletí vlaštovka a varuje mě. Probudí mě to.

Probuzení je nečekané a rychlé. Napřímím se a otáčím se kolem sebe. Hledám nějakého ptáka, který se mi mohl dostat do snu. Nikde nic, jen ten sup. Prohrábnu si vlasy a potřesu hlavou, abych ten sen zaplašila.
“Co to sakra bylo?“ Pocity však přetrvávají – smutek, lítost a teď i hlad. Proto uvítám, když dostanu něco k snědku od hobitů.
“Díky.“ Poděkuji a konečně se vyhoupnu na nohy.
“To byl divný sen.“ Nacpu si plnou pusu suchary a aniž bych to spolkla, křiknu na Arena.
“Já už mám sbaleno. Můžu vyrazit.“
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.