abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin online:
Hledáš on-line pomoc od zkušenějších hráčů? Využij fórum PORADNA PRO NOVÁČKY.
Nebo si chceš jen tak pokecat? Zajdi do fóra s názvem SPAM.(Pridat do zalozek)
Pro nahlášení chyb a chybových hlášení použij fórum Komplikace.
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Jak to tenkrát bylo ::
družina
stránkovat po:  
 

Susi Hunt
31.7.2018
18:59:09
Chvíli Kerana sleduji a pak pomalu přikývnu.
„To bych vážně chtěla.“
Pronesu a nejsem si jistá, jestli mi ti dva uvěří…vždyť si v tomhle ohledu nevěřím já sama. Nevím, jestli jsem na cestu připravená. Jestli jsem připravená na to poslední setkání.

Mysl znovu připomene dobře známé tváře. Bodne mě u srdce. Najednou vím, že prostě musím vyrazit. Musím jít. Něco dělat. Cokoliv, abych zahnala vzpomínky.
„Pojďte.“
Postavím se na nohy a pohledem zabloudím k Airicovi, který tohle všechno bere jako …nejspíš jako jedno velké dobrodružství.
„Čím dřív, tím lépe…“
…než ztratím odvahu…

Airic
29.7.2018
12:39:49
To, jak se o mě Susi otře, mě překvapí, ale hned si uvědomím, že se mi to vlastně líbí. Je to něco jiného, než kdyby se mě takhle nějak dotýkala jako člověk... v mý lidský podobě. Prostě i když jsem i jako člověk pořád Vlk, takhle je víc než jasné, že Vlk Vlku neublíží... proč taky.

A pak se mi oči rozzáří, když řekne, že se jí kvítky líbí a poděkuje. Spokojeně zavrtím ocasem.
"Není zač.
Mám radost, že ty máš radost!"
vyhrknu.

Pak je chvíli ticho a já se nejistě podívám z jednoho na druhého. Když promluví Keran, přemýšlivě natočím hlavu, když ho poslouchám. Pak se můj pohled přesune zase na Suzi.
"Jo. Můžeme vyrazit třeba hned, když budeš chtít.
Chceš? Jdeme?"
najednou jsem netrpělivost sama začnu kolem poskakovat, jako by opravdu stačilo jen říct a vyrazím... tedy vyrazíme. Pak můj pohled padne na Keranovy... tedy naše věci.
"mám začít balit?" zeptám se a kouknu po vás.

Keran
28.4.2018
21:31:09

S úsměvem v mysli sleduji Airica a Susi. Je to tak hezké.. Ale to zaváhání Susi, když se otře o Airicův čumák si nejde nepovšimnout. Znovu mě bodne skutečnost, že opravdu bychom neměli zbytočně tu cestu odkládat.

Nechám ty dva ať si popovídají, ale náhlé ticho a Susin pohled mi dají jasně najevo, že je čas se ozvat.
"Susi.. omlouvám se, že jsem ráno vlastně rozhodl kdy vyrazíme. Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že nám vlastně nic nebrání v tom vydat se na cestu skoro hned.

Co ty na to? Chtěla by si vyrazit už dřív? Už dnes?"

Susi Hunt
17.4.2018
17:51:48
Natáhnu se a opatrně se čumákem otřu o líc mladého vlka.
„Líbí se mi.
Moc se mi líbí“

Přiznám.
Posnídali.
Dojde mi vzápětí – vůni krve prostě nejde necítit. Maličko se stáhnu.
„Žlutá je krásná barva.“
Pronesu, na co jsem myslela před chvílí.
„Děkuji.
Je to opravdu moc milé…“

Dodám. A pak už nevím, co bych řekla. Zadívám se na Kerana – snad čekám, že něco řekne on.

Airic
15.4.2018
19:03:19
Nejistě pokukuji po Susi. Nějak nedokážu poznat, jestli má z těch kytek radost. Ale mě se líbily... ta žlutá barva tak pěkně září...
"Kytky... teda květiny..." řeknu ne moc jistě.
"Jako být to na mě, donesu ti rači králíka... ale když nemáš hlad... ty kytky jíst nemusíš... ony jsou spíš... jako na okrasu, víš? Mě se teda líbily... myslel sem, že i tobě by mohly...
Jsou pro radost..."
zastříhám ušima a nakloním hlavu trochu na stranu, jako bych zkoumal, jestli má alespoň trochu radost.

"Byl to hloupej nápad?" zeptám se trochu poplašeně. No, poplašený bych byl asi víc, kdybych věděl, že jsou situace, kdy muž nosí ženě květiny... a jaké jsou to situace...
Ale já to nevím a taky nejsem muž, že... jsem vlk.

Keran
15.4.2018
5:46:01

"Věřím tomu. I právě pro to, že neočekáváš nic na oplátku."
Dojdu k Airicovi a otcovsky ho olíznu po čumáku.

"Jsi hodný kluk Airicu, se srdcem na pravém místě."

Pak se trochu udiveně dívám jak odběhne a pak se vrátí s trochu zvláštním úlovkem v tlamě. Usměju se v duchu nad tím roztomilým výjevem.
"To určitě bude."

Pak už se ale vrátíme do tábora, kde je i Susi, která ale samozřejmě nespí.. Měla by, ale nemohu ji nijak vyčítat, že to teď nedokáže.

I tak mi ale v očích hraje jistá radost, když sleduji Airica jak před ni položí ty květy. Tak krásný a čistý akt, jeden by až nevěřil, že je to ten samý kluk, který ješté nedávno žil v čisté apatii a odevzdanosti svému strašlivému osudu.

Chci si se Susi promluvit o tom kdy chceme vyrazit.. Ale rozhodnu se nejdřív nechat Airica dokončit svůj plán a tak se po příchodu do tábora usadím a s nemalou radostí sleduji co se děje.

Susi Hunt
11.4.2018
22:03:23
Nevím, kdy se to stalo – ale někde… někdy tam doma… přestal být můj život můj. Tehdy – a potom už navždy – se stali mým životem oni. A teď mám jen střípky vzpomínek. Pocity jejich přítomnosti tak silné, až bolí. Nejde nevzpomínat a nejde žít a nemyslet na ně.

Zvednu hlavu.
Vrací se.
Airic.
Keran.

Cítím je. Cítím jejich nejistotu, ale i ohromou sílu. Ne, nejsou slabí jako já. Proto mi přijdou tak silní. Tak jistí. Trochu mě to uklidní – přivede na jiné myšlenky. Vytrhne ze vzpomínek. Alespoň na okamžik.

První, co mě uhodí do očí, je žlutá barva. Překvapí mě. Vzpomínky rozhodně žlutě nezáří. I kdyby nestačila přítomnost těch dvou, ta barva mě rozptýlí. Nakloním hlavu na stranu.
„Co mi to neseš?“
Zeptám se nejistě a přeci ohromeně. Zírám na žluté kvítky – žlutá je krásná barva. Nebolí tak jako červená.

Mac Tíre Spiorad
11.4.2018
20:33:03
PJ pro Susi

Ne, neusnula jsi. Jen jsi se ocitla v takovém mimočase a prostoru. To, jak dlouho jsou Keran a Airic pryč, nehraje roli. To, kde teď jsi, nehraje roli.

V myšlenkách jsi úplně jinde.
Doma.
A chvílemi v nich nejsi sama, i když samota, po tom, co si uvědomíš, že ty myšlenky jsou jen ozvěna šťastných chvil, dnů, měsíců a roků, je o to drtivější. Protože víš, že nic z toho se už nevrátí, nikdy...

Vrací se ale ti dva. To víš ještě dřív, než je zaslechneš nebo zahlédneš. Na jednu stranu spokojení, na druhou... i jimi zmítá jistý neklid.
Proč? Kvůli tobě?

No, Airicem možná kvůli pár zářivě žlutých petrklíčů, které nese v tlamě a které, trochu nejistě, pak položí k tvým předním tlapám.

Airic
11.4.2018
20:23:47
"Myslíš?" zadumám se nad tvými slovy. Jako nevím, jak by tom že jsme ty a já se Susi mohlo vrátit její chuť k jídlu. Zvlášť, když má takový trable...

Pak se na tebe jen překvapeně podívám:
"Já to ale nedělám pro to, aby mi časem děkovala... ale chtěl bych jenom, aby se cítila líp..." vysvětlím.

Když ty se pustíš do jídla, já taky. Jako už z toho uloveného zajíce nejsem tak nadšený a chuť k jídlu mám taky malou, ale hlad je hlad. Pak jen kývnu, ano, je čas se vrátit. Vážně nevím, jestli chce být někdo v takový situaci raději sám nebo ne... Když ale Susi chce, teda souhlasila, že můžeme jít s ní...

Rozběhnu se za tebou, k našemu tábořišti. Cestou ale na chvíli zastavím. Ne, nemíním se pást, jak to možná na první pohled vypadá. Jen se zastavím u trsu petrklíčů a pár jich... no ukousnu. Vypadá to trochu směšně, jak se snažím uždibnout zuby jen stonky a nepoškodit květy a ještě je udržet v tlamě.
"Třeba... jí udělají radost..." kouknu po tobě nejistě a tak nějak rozpačitě.

Keran
10.4.2018
0:33:46

Bezradně vydechnu.
"Ano, to by měla. Ale nemůžeme ji k tomu nutit. Stejně by to k ničemu nebylo. Jsem si ale jist, že brzo se to zlepší. Hlavně když má teď tebe a mě." drcnu do Airica přátelsky čumákem.

Na jeho, asi spíš řečníckou, otázku posmutněle stáhnu ocas a vydechnu. Jak tě ale poslouchám dál tak se do mě znovu navrátí část radosti, ale hlave hrdost. Bylo úžasné jak si dokázal být empatický, hlavně vzhledem na tvou, ne až tak dávnou, minulost.

Nechci o tom ale mluvit, tak jen přikývnu.
"To bude nejlepší. Jsem moc rád, že to takhle vidíš. I Susi bude mít radost a určitě se ti časem poděkuje, až na to bude připravená."

Pak si konečně v rychlosti sním svého zajíce a kývnu na tebe hlavou.
"Pojď, vrátíme se zpátky. Susi se určitě po nás už ztýská." dodám trochu humorně, je ale poznat, že si z ní ani z celé situace nemíním dělat legrácky. Chci ale trochu uvolnit atmosféru, ať se Airic necítí tak nešťastně a taky ať se nevrátíme k Susi úplně skleslí.

Airic
28.2.2018
20:25:49
Sedím, hlavu natočenou trochu na stranu a poslouchám tě.
"Noooo dobře...
Ale měla by jíst... aspoň něco... jinak nebude mít sílu... na nic."
pronesu rozvážně a tak nějak se starostí. I když si neumím představit, jak někoho nutit, aby jedl, když nechce. No, já si hlavně neumím představit to, že někde nechce jíst.

A ty pak pokračuješ s odpovědmi. Poslouchám, koukám na tebe s čím dál většíma očima. To, co říkáš, není moc... povzbudivé a mě z toho otřese.
"Rozloučit se?" kníknu nahlas ke svým slovům. Jen se chci takhle ujistit, že jsem to pochopil správně. Jako že to nebude takové loučení jako říct: Tak ahoj, mějte se tady, já už musím jít.
Že to znamená... loučení na vždy... ne ahoj, ale sbohem...

Já nikdy neměl žádné blízké, až teď tebe... a snad i Susi. A znám vás oba chvíli, ale i tak se mi svírá srdce při představě, že bych o vás přišel. Možná by někdo řekl, že to není možné, takhle to cítit, po tak krátké době - ale ten někdo asi nikdy nebyl sám...

"Rozumím..." kývnu tedy.
"Nebudu se vyptávat, nebudu zvědavej. Jen... tady pro ni budu... když bude chtít a potřebovat..."

Keran
2.1.2018
4:06:49

"No jak myslíš."
Ušklíbím se a dál pokračuji v cestě i se zajícem v tlamě. Jsem teď ale opravdu hrdý. Ne že bych před tím nebyl, ale vidět jak objevuješ svou hrdost, nejen jako člověk, ale především jako Vlk, bylo opravdu víc než bych si mohl přát.

V tichosti a teď už pozorně sleduji tvůj druhý pokus o ulovení své snídaně. No i když jsem vypadal klidně, ve skutečnosti jsem měl trochu strach. Co když se ti zajíce nepodaří ulovit?

Ale o chvíli se všechny mé obavy ukážou jako zbytečné. I když pořád s netrpělivostí, ale tento krát i s rozvahou, skočíš po své kořisti a úspěšně ji i lapíš. Uleví se mi a spokojeně odfrknu.
Chystám se ti poblahopřát ale mou mysl najednou naplní spousta tvých otázek. A já jen začnu přemýšlat jak a na kterou ti odpovědět.
"Jsi moc hodný, že myslíš i na Susi, ale myslím, že teď nemá tak úplně chuť na čerstvé maso. Myslím, že nyní se spokojí i s tím pečením. Tedy, když už se konečně rozhodne najíst.." Povzdechnu.

Tvá druhá otázka mě ale mátala víc. Jak ti na tohle odpovědět tak abych neřekl něco s čím se Susi ještě zdělovat nechtěla?
"Půjdeme s ní na místo, které je pro ni hodně bolestné. Místo kde se ji a těm na kterých ji moc záleželo vykonala křivda. Susi se tam potřebuje vrátit, rozloučit se se svými blížnymi.. Susi dovolila abychom ji při téhle cestě mohli provázet. Ale musíme respektovat její city a vzpomínky. Proto bude lepší když se nebudeme vyptávat. Necháme ji prostor ať sama mluví o čem bude potřebovat. Asi rozumíš co se snažím říct, že ani?"

Airic
28.12.2017
13:45:16
Jen vycením zuby, když tě slyším.
"Ne ne!" pustím se vehementně do protestování.
"Já si své jídlo rozhodně zvládnu ulovit sám! Však uvidíš!" dodám hrdě a klušu za tebou.

Když se přiblížíme k další noře, dávám si opravdu záležet. Zůstanu ve střehu tak akorát daleko, aby mě zajíc hned neuviděl, až vystrčí čumák a dost blízko na to, abych po něm, až se ukáže, zvládl skočit. A čekám. Trpělivě. Tedy celkem. Mou netrpělivost ukazuje jen občasné švihnutí ocasem.

Když konečně zajíc vystrčí hlavu z nory, neudělám tu samou chybu, kterou jsem udělal před chvílí. Celý se napnu, napne se každý sval v mém těle, jak jsem připraven vyrazit, ale napřed nechám zajíce, ať hezky vyhopká ven z úkrytu.

Až pak se odrazím a skočím. A...
"... mám ho!" vyjeknu nadšeně, když se mé zuby vnoří přes chlupy do zajícova krku. Skousnu pořádně, zatřepu zajícem, jako bych z něj chtěl vytřást duši a spokojeně odfrknu, když uslyším křupnutí jeho páteře. V mordě cítím úžasnou chuť horké krve...

Otočím se k tobě, důstojně k tobě přistoupím a položím mrtvého zajíce před tebe. Samozřejmě, jen aby ses podíval, abys ocenil, jak se mi to tentokrát povedlo, protože tohle je můj úlovek!
Ale ještě než stačíš něco říct, napadne mě něco:
"Neměli bysme nějakého ulovit i pro Susi? Aby měla čerstvé maso? Teda to ze včerejška bude určitě ještě dobré, ale i tak..." zadívám se na tebe napůl tázavě a napůl starostlivě, s hlavou nakloněnou na stranu. A zase ani nepočkám na odpověď, jak se mi toho najednou v hlavě honí spousta:
"Ty, Kerane? A kam se Susi půjdeme? A proč ta cesta bude těžká?"

Keran
27.12.2017
3:16:38

Povzdechnu, ale je to takové otcovské povzdechnutí nad štěněcí netrpělivostí a horlivostí svého syna. Dělalo mi ale hroznou radost tě takhle vidět, i když si se vlastně svým způsobem vztekal. Byl jsi Vlk, ba co víc, byl si ještě štěně, to k tomu všemu prostě patřilo. Stejně tak to, že si tě budu já dobírat a škádlit.

"No jak myslíš. V tom případě ti můžu dát tohohle ušáka co si nesu a toho chutného, tlustého si vezmu já. Myslím, že ten mě zasytí snad i na celý den!"

Na chvíli otočím hlavu abych se na tebe podíval a pak přidám do kroku poběhnu k té další zaječí noře.

Airic
21.12.2017
20:53:27

Vytáhnu hlavu z ústí nory, když tě uslyším a hrdě se narovnám.
"Není na mě moc rychlý!! pronesu důstojně.
"To já byl rychlý! Moc rychlý!
Teda... vyrazil jsem moc rychle... asi..."
přiznám nakonec.
Nelíbí se mi, že jsem to takhle zvoral. Nejsem nadšený, že jsem toho králíka nechytil. A nejen pro to, že mám hlad. Ale i pro to, že se mi pošklebuješ. No máš proč. Jako... jako... moc jsem před tebou nevytáhl.
"Nepotřebuju nějakýho tlustýho pomalýho zajíce,
abych se najedl."
odfrknu nabručeně, když vyrážím za tebou a jen závistivě pokukuji po králíkovi, kterého jsi ty zvládl ulovit a teď si ho odnášíš.

Keran
21.12.2017
16:40:33

Pozorně tě sleduji, ale nejsi v téhle chvíli to jediné na mé mysli. Všiml jsem si jak se Susi zarazila, ještě než jsme od ní odešli a vrtalo mi hlavou proč. Samozřejmě, že jsem měl pochopení k jejímu odporu k lovu. Po tom co si zažila, kdo by se mohl divit.. Ale nejspíš to nebylo to jediné co ji trápilo. Určitě ji trápila i celá ta cesta, kterou potřebuje podniknout.. možná ale bylo ode mně sobecké rozhodnout, že vyrazíme až zítra. Nepochybně tam chce být co nejdřív, nejen kvůli tomu co musí udělat, ale i pro to aby neztratila svou odvahu a odhodlání.. Vlastně nám nic nebrání v tom vyrazit už dnes.. Nejspíš bych se ji měl na to zeptat hned jak se vrátíme..

Z myšlenek mně vytrhne tvůj rozzlobený štěkot. Jen zvednu hlavu a zmateně se rozhlížím, přemýšlím co se stalo. Když tě ale uvidím s čumákem zaraženým do králičí nory nedá mi to se neušklíbnout.

"Copak, ušák je na tebe příliš rychlý? Na tvé trpělivosti budeme muset zjevně ještě popracovat."

Přiběhnu k tobě a šťouchnu do tebe hlavou.
"Pojď, přesuneme se dál. Tihle tak brzo nevylezou, mají z tebe přivelký strach. Kousek odtud je další nora a vím o jednom tlustém zajíci, který tam přebývá. Ten by nemusel být tak rychlý." Škádlím tě a pak se rovno vydám směrem k tvé potenciální snídaně.

Airic
20.12.2017
21:49:26
Kývnu a při tom si trochu odfrknu. Možná máš pravdu. Možná nemusím vědět, jak se to děje - jen bych ty přeměny vážně chtěl ovládat. Tak jako ze začátku... tak jako před třemi lety... před klecí...
Zatím se proměnil jednou, pod tvým vedením, díky tvým radám jak zklidnit mysl a na co myslet, aby to pomáhalo, a teď podruhé - a to ani nevím jak...

Teď ale tyhle myšlenky opustím. Už jsme na místě a já zavětřím směrem k noře. Line se z ní úplně nádherná vůně. Párkrát švihnu ocasem a netrpělivě na předních tlapkách přešlápnu. Podívám se na tebe, když mi říkáš, co a jak. No, vpravdě, trpělivě moc nevypadám. Skoro to vypadá, že bych se k noře nejraději hned vrhl a ty králíky prostě vyhrabal ven.

No ale tak tedy čekáme. A čekání nese úspěch, tedy pro tebe. Obdivně na tebe koukám, když králíka tak bleskurychle ulovíš.
"Neboj, nebudu!" ušklíbnu se na tvá slova sebevědoměji, než se cítím.

A pak už nehnutě a ve střehu hypnotizuji králičí noru. Jsou tam. Ještě jich tam pár je, králíků, to cítím. Ale moc se jim ven nechce. Ani se nedivím, když první odvážlivec, který vystrčil čumák, dopadl, jak dopadl.
A tak čekám.
Netrpělivě švihám ocasem.

A když konečně u ústí nory zahlédnu pohyb, skočím.
Moc brzo!
Králík stihl zajet zpátky a mé zuby scvakly na prázdno. Tak tohle jsem vážně nečekal. Vrazím čumák do díry a naštvaně do ní štěknu.

Keran
20.12.2017
1:33:34

"Neboj, brzo na všechno přijdeš. Ono se to těžko vysvětluje, každý Vlk to vnímá trochu jinak. Je to jako vysvětlovat dýchání. Děláme to všichni, každý tomu rozumí, ale nikdo to neví pořádně vysvětlit." Změním tón rozhovoru na trochu vážnější.

Jen se zasměji, když mně ujisťuješ, že už budeš hodný.
"Haha, to určitě. Myslíš, že ja už zapomněl jaké je to být stěně? Možná jím nejsem už několik let, ale to že ještě vyvedeš nejednu lumpárnu vím."
Můj lehkovážný tón tě ale ujistí, že to vůbec nemyslím ve zlým.

Pak už tě jen sleduji jak si začínáš uvědomovat své vlčí instinkty. Nechám tě, ať se s tím seznámíš sám, nechtěl jsem slovy rušit tvůj vlčí smysl. Jen souhlasně kývnu hlavou, když se na mně otočíš s pobídnutím vpřed a následuji tě.

Kousek před norou tě ale zastavím.
"Pravidlo číslo jedna: trpělivost. Měj svůj cíl na očích i na mysli a pak už nech zapracovat instinkt."

Chvíli čekám a dívám se směrěm ke králičí noře. Pak se z díry najednou objeví malý ušák a já během vteřiny vystřelím a přeskočím přímo na něj. Ušák se ani nenaděje a už skončí v mé tlamě.
Vrátím se k tobě a pobídnu tě.

"Teď ty. Ale pozor, pamatuj na má slova. Jinak zůstaneš o hladu.", dodám s mírným pobavením.


Susi Hunt
14.12.2017
21:14:34
Ti dva odejdou a vezmou sebou i většinu mého odhodlání. Zůstane jen vědomí toho, že nemám na výběr. Že se musím vrátit. Teď už není cesty zpět. Půjdu a udělám všechno, co budu třeba…nebo to alespoň zkusím.

Nakloním hlavu, když zaslechnu Airica. Rozhodně nejsem sama, kdo tu má problém…na druhou stranu teď nejsem ve stavu, kdy bych byla chlapci schopná nějak pomoc. Jsem tak vyčerpaná. Noc bez spánku a hlad.

Rozhlédnu se po táboře.
Měla bych přiložit.
Napadne mě – z vlčího se mi však nechce a tak zůstanu v téhle podobě. Přiložím a položím se u ohně. Chci jen na chvíli zavřít oči. Trochu si odpočinout. Neusnu. Jak bych mohla…ale jsem tak unavená.

Airic
14.12.2017
19:37:00
"Ani nevím, jak se to stalo!" neskrývám své nadšení, když kolem tebe zase začnu neposedně poskakovat.
"Já ale chci vědět, jak se to děje, chci to ovládat a..."

Než ale stihnu ze svého nadšení přejít do moc vážna, kousneš mě do ocasu. Vykviknu a oženu se po tobě, má morda ale sklapne naprázdno, jen v náznaku kousnutí, je to jen takové napůl hravé a napůl varovné hrození.

"Já už budu hodný, vážně!" směji se a zase oběhnu několik koleček kolem tebe.

Zastavím, jakmile zmíníš králičí noru. Nastražím uši. Zavětřím. Naplno si uvědomím les. Tak, jak ho člověk nemůže nikdy vnímat, tak jak ho může vnímat jen vlk. Všechny ty pachy, jemné záchvěvy, tu nádheru kolem.
Otočím k tobě hlavu a oči mi jen září.
Ano, jsem Vlk!
"Jo! Jdeme!" vyhrknu nedočkavě.

Mac Tíre Spiorad
14.12.2017
19:25:09
PJ pro Susi

Ano, vyrazíte až zítra. A tobě to přijde tak pozdě. Kdybyste vyrazili hned teď, bylo by to pozdě.

Protože oni tam na tebe čekají...
Protože do zítřka tě může opustit odhodlání...

Musíš jít, víš to. Ale bude to tak těžké. Musíš. Nemůžeš je tam tak nechat.
Je to to jediné, co pro ně ještě můžeš udělat. To jediné a poslední.

Možná, kdybys Kerana a Airica požádala, mohli byste vyrazit už dnes.
Až se vrátí z lovu. Jsou tak chápaví... ta ochotní... nenechají tě v tom samotnou... ano, možná byste mohli vyrazit už dnes...

Díváš se za nimi. Vidíš, jak Keran skočí do vlčího a jak ho Airic ho následuje, ale je celý rozrušený. A i když ke Keranovi promluví tiše,
když ho dožene, ty slyšíš. Vlčí uši jsou citlivé.
Ano, máš hlavu plnou svých starostí, nejistot a bolesti... ale jak slyšíš Airica, uvědomíš si, že nejsi sama...
Oba ti zmizí mezi stromy, Keran jako vlk, Airic pořád jako člověk.

Keran
13.12.2017
20:11:50

Trochu nechápavě poslouchám Airicova slova, po krátké chvíli mi ale dojde, že původně byli smýšlené pouze jako jeho myšlenky. Tohle Vlčí mluvení mu budu muset ještě vysvětlit víc, už pro jeho vlastní pohodlí. Ne že bych si myslel, že chce ve své mysli Airic někoho pomlouvat, ale přijít takhle o soukromí vlastních myšlenek není úplne nejpříjemnější.

Nehledě na mé myšlenky se ale přistihnu, že jsem teď vlastně i docela rád, že se ke mně Airicova slova dostala. Skutečně mně to dojímalo. Všeho všudy se vlastně dlouho neznáme, ale opravdu to vypadá, že jsem si získal mladíkovu náklonnost a obdiv. A já chci udělat vše pro to abych si tohle všechno zasloužil.

Neodpovídám, pouze se v mysli uculuji, obzvlášť když vidím jak se najednou ocitneš ve vlčím. Jen čekám až ti tahle skutečnost dojde.

S hrdostí v očích na tebe pohlédnu.
"Samozřejmě, že si Vlk Airicu. Jsi pouze neskušený a mladý. Ničeho se ale neboj, naučím tě všechno co umím a jsem si jist, že brzo si už ani nevzpomeneš, že si ty věci někdy neuměl, tak přirozené to bude. Jako tvoje proměna před chvílí. "

Pak na tebe ale z ničeho nic hravě zaútočím a kousnu tě do ocasu - neublížím ti, ale taky to není úplně jemné. Tak jak jsem ti to slíbil.
"To máš za to drbání za uchem, ty drzoune." vysvětlím ti se smíchem, takže je nad slunce jasné, že se nezlobím ani za mák.

Pak hlavou kývnu směrem ke křoví vedle nás.
"Tak pojď, půjdeme kousek dál. Nedaleko odsud je králičí nora, něco přesně pro tebe."

Airic
11.12.2017
22:31:22
Asi... asi si to opravdu moc beru. Jako Keran se tak tváří, říká to.

No jo no, když on to nechápe...
V rozrušení si ani neuvědomím, že zase "myslím" nahlas.
Celý život jsem musel někoho poslouchat... ať jsem chtěl nebo ne...
Jenže... jenže tohle je něco jiného...
Kerana si vážím... a mám ho rád... a obdivuji ho... a prostě měl bych se chovat to... slušně...
A jeho chci poslouchat a...

"...ty mě slyšíš, že jo?"
uvědomím si nešťastně, i když jsem vlastně nemyslel na nic špatného.
Jeden trapas za druhým...

"No jako... jsem strašný...
Neumím tohle mluvení ovládat a mluvím, i když jen myslím...
A teď, koukej, jdeme na lov a já tady šmajdám po dvou a máš pravdu, takhle nic neulovím..."
pokračuji dál v myšlenkách a už se ani nesnažím tvářit, že si myslím, že je neslyšíš.

A jak jsem tak celý rozrušený a rozhozený, ani si neuvědomím, že už nešmajdám po dvou, ale že už vedle tebe pěkně jdu po třech, že už jsem prostě ve vlčím kožichu.
"Ale já se to všechno naučím, vážně... bude ze mě pořádný Vlk, uvidíš a...
...jééé, já už jsem vlk!"
zavíksnu a nadšeně kolem tebe oběhnu kolečko, abych pak chvíli radostně poskakoval vedle tebe.

Keran
10.12.2017
22:40:03

Trpělivě čekám až Airic vykročí jako první, rozhodně ho nechci nikam hnát. Vždyť já ho pak pořádně proženu až bude ve vlčím, projde mi hlavou hravá myšlenka.

To co mně ale překvapí je Airicova ruka, která mně začne drbat za uchem. Není mi to nepříjemné, ani mně to nijak neuráží, právě naopak, docela se mi to i líbí, jen jsem to opravdu nečekal.
Na Airicovo zaražení a omluvu nejdřív ani nic neřeknu, jen se dívám na jeho záda, když se tak chvatně vydá mezi stromy.

V mysli se ušklíbnu a pokroutím hlavou. Přišlo mi úsměvné jakou vědu nadělá ten kluk z takových drobností.

Doběhnu ho a znovu šťouchnu čenichem do ruky.
"Nelam si tím hlavu Airicu, vždyť se nic nestalo. Tak a teď šup do kožichu ať ti za to gesto můžu kousnout do ocasu. Nemluvě o tom, že takhle toho moc neulovíš." dodám s potlačovaným smíchem a doufám, že se mi tím povede Airicovi odlehčit starosti.

Airic
10.12.2017
21:20:41
Ještě jednou a naposledy se ohlédnu mezi stromy po Susi, a ať už se za námi dívá nebo ne, nejistě se usměji. Uvědomím si, že jak Keran do mě tak žduchl svým čumákem a olízl mi ruku, že ho drbu za uchem. Rychle ruku stáhnu, červený teď ještě víc.
"Promiň!" vyhrknu.
Tak... je to Vlk, že a ne žádný pes, který čeká na podrbání a pohlazení. A není to jen ledajaký Vlk, je to Keran a tohle bylo prostě... hodně nevhodné.

Raději rychle, jak jen mi to má zchromlá noha dovolí, vykročím jím naznačeným směrem. Tak jsem rozhozený z toho, co jsem před chvílí udělal, že si teď ani nestačím dělat starosti s tím, jaký problém mi dělá skočit do vlčího kožichu.

Keran
9.12.2017
15:57:17
Zvednu hlavu a zaujatě se na Airica podívám. Nesoudím ho ani se nijak neušklebuji, vím, že tohle je pro něj vážná věci, stejně jako by byla pro kteréhokoliv Vlka v Airicově situaci.

Přistoupím k nej is tému klukovi a čenichem mu dloubnu do ruky.
"Jsem si víc než jistý, že to zvládneš Airicu. Poď, zajdeme kousek medzi stromy a najdeme ti hezkou a klidnou mýtinu. A budu tam s tebou a pomůžu jestli budeš potřebovat. Uvidíš, bude to pro tebe přirozené jako dýchání.

Povzbudivě mu olíznu ruku a hlavou pak kývnu směrem do lesa.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7] 
Liraell


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.