Snažím se pochopit zmatenou vpoveď Ebenira. V jeho hlavě možná není tak zmatená, jako nám všem připadá poté, co byla vyřčena. Ať už ve své hře považují za kohokoliv, asi nám nezbyde nic jiného než ji hrát. A koneckonců co by to bylo za interaktivní scénu, kdybychom se tomu dál vyhýbali. Pořád mi ale vrtá hlavou, jak celá tahle věc má fungovat a jak nás vlastně producenti vybrali. Takovou podivnou směsku. "No když nám takhle radíte, pane Ebenire, tak to zní, že tihle mágové by mohli být fajn. Koneckonců vydat se za mágy bývá většinou první úk... První věc, co by někdo v naší situaci měl udělat, že? Jenom se musíme tedy vymyslet, jak se dostat přes tu poušť...", opakuji nahlas.
V poušti moc kamenolomů nebývá, což je sice dobrá zpráva, ale na druhou stranu tam nebývá ani moc vody, což už odnesl nejeden prchající jedinec. Vlastně jít na poušť je ve své podstatě cesta jak se rychle dostat k bohům podsvětí. Což zrovna není dobrý nápad, když ani nevíme, jestli nás sem bohové poslali za odměnu a nebo za trest.
"Můžu štípat dříví." zamumlám si tak polohlasně, když přijde řeč na práci. Hlavně ať v tom nejsou zahrnutý šutry. Kromě toho v takovém psím počasí nepochybuju o tom, že někomu bude dříví chybět.
"Jestli mi vůbec někdo půjčí sekeru. Ale to samé platí i v případě krumpáče... Snad tady mají sekery menší cenu než krumpáče." potlačím touhu se zeptat, protože otázky jsou nebezpečné. A spíš poslouchám, jestli nedostanu nějaké odpovědi i bez ptaní.
"No... no ano. Čarodějové dělají... Něco takového." zatváří se už zase bezradně Ebenir a pohledem si při tom prohlíží tváře všech Alenek, hledajíce u nich náznak trošku jiného výrazu, než nechápavosti. "To jste nikdy neviděl čaroděje? Úplně normální mág. Znáte to..." říká, zatímco se jeho pohled dožaduje ujištění, že ANO, samozřejmě, že znáte a chápete. Protože jestli ne, tak si asi půjde dát studený obklad na čelo.
"Veterico?" ozve se Lana v reakci na jedno konkrétní slovo od Alex. "A prosím pomaleji, nestíhám zapisovat." A ano, skutečně. Opravdu si píše nějaké poznámky.
Ebenir se ještě pokusí zareagovat na vašeho zdá-se hlavního mluvčího.
"No, důvěryhodnější... Nevím. Rád bych doporučil, ale z těch, které znám, bych neriskoval ani jednoho. Nejdůvěryhodnější bude za těchto okolností asi ten cech. Jen tam hlavně jdětě tak, aby věděli, že někdo důležitý ví... No. To je ono. Možná by prostě nebylo špatné najít si nějakého bohatého, nebo alespoň vlivného patrona. A s těmi penězi... nenapadlo vás třeba... já nevím... zkusit nějakou práci?" rozhlédne se po vás všech s takovým velice zvláštním výrazem.
// Tedy v tuto chvíli, dle reakcí na mé výzvy na fórku, naše sestava vypadá na Sintha, Elwenku, Andyho, tu naši novou mladou oběť - tedy vlastně naději, a mne.
Prchnuvše na téměř tři týdny do zahraničí bez internetu, ponechám vám zbylý čas na promyšlenou a třeba se ještě někdo se zájmem o pokračování ozve. Kdo ne, bude po mém návratu bez milosti vyhoštěn a s čistým hracím stolečkem popojedem. Zatím ahoja a vydržajte! ;) //
Hledím na Andrewa, který se nechává ošetřovat. Mé myšlenky však plynou mimo. Až po chvíli si uvědomím, kam se dívám a se zamrkáním sklopím zraky.
Je tak mladý… Ani nevím, proč mě to napadlo.
Jen poslouchám a lehce přimhouřenýma očima pozoruji Ebenira s Leiou. Zarazím se a mé obočí se stáhne až s jednou z posledních Alexiných vět. Cože to říkala? Špión, agent? Co to zas…? Zavrtím hlavou. Obávám se, že s podobnými slovy se budu potýkat častěji. Teď nemá cenu se jimi zabývat.
S tázavým výrazem ještě kouknu na Ebenira a Leiu, jestli třeba nakonec nezareagují přece jen positivně na to, že by mohla existovat i jiná možnost než ti mágové…
No, jak to vypadá, tak na orientaci to moc nepomohlo... nikomu z nás... Ale asi jsem ve skutečnosti nic jiného nečekala.
Hm, jak to bylo? A Dorotka sklapla podpatky střevíčků a byla doma...
Hm.
Nejsem Dorotka. Nemám střevíčky. A jak nás náležitě poučila přednášející na škole, důležitý je v tomto příběhu faktor cesty.
Nenapadlo by mě, že se mi tohle vybaví.
Literatura mě moc nebavila. Nežere, nevylučuje, nehýbe se a neinteraguje...
Se zájmem a překvapeně pohlédnu na Mikuláše, když se omlouvá, ale to už mu Dianthé vysvětluje, o co jde a proč se té dívky nemá dotýkat.
Obrátím se k Andrewovi.
"Jo, tak v tom s tebou souhlasím. Tohle všechno je celý špatně," souhlasím.
"Ech, co by se mohlo stát horšího?" uvědomuji si, že jsem promluvila nahlas.
A pak se už ozve Ebenir.
"Skvělé," ucedím a ironie z mého hlasu přímo čiší. "Prostě skvělé," zavrtím hlavou.
"A o někom důvěryhodném nevíte?" dodám otázku.
"Protože chápejte, budit pozornost, když mágové jsou prostě mágové a jako takoví se chovají, a ještě u nich hledat někoho důvěryhodného... a navíc bez peněz, když je očekávána nemalá částka... je řekněme přinejmenším... hm... Odmlčím se.
"Já nejsem špión ani agent. Nikdy jsem na takovou pozici neaspirovala. Jsem docela spokojená jako veterinářka," ujišťuji je.
Obracím se zpátky k Andrewovi. Nevypadá to, že bych se nějak hodlala stydět nebo se tvářit rozpačitě, když si sundává košili. Když to vypadá, že si poradí sám, nepomáhám mu.
"Fajn," odtuším a rychlými, ale ne zbrklými, přesnými a jistými pohyby mu začínám ovazovat žebra, abych je stáhla potřebným způsobem.
"Bude to na fest, aby to ta žebra drželo," upozorním ho.
"Že si dává docela na čas... Vždyť ona může každou chvíli zmizet úplně! Nebo něco horšího.." povím, když opět hodím starostlivý pohled po rudovlásce, načež zavrtím hlavou. "Tohle všechno je prostě špatně.. " zamumlám s povzdechem.
Najednou na mě promluví Alex abych si sundal košili, a já se na ní upřu svoje zlaté zorničky, skoro jako štěně, které nechápe co po něm chcete. "Ach tak.." povím najednou chápavě, když prozřu, a kývnu hlavou, načež si začnu rozepínat košili. Trochu poamlu, jelikož nechci dělat prudké pohyby, ale za chvilku už je košile hozená přes opěradlo jedné ze zbylých židlí, načež rozpažím ruce, stejně jako když mi u nás brali míry na oblečení, načež se na Alex mile pousměji na důkaz toho, že má volnou ruku.
"Takže míslíte jakože skutečné mágy? Jakože lusknou prsty a předměty se začnou vznášet ve vzduchu například? Žádná zrcadla, kouř, a iluze? " optám se, jestli to skutečně myslí vážně, snažíc se zjistit komu tady vlastně přeskočilo.
Andrewův výlev způsobí, že s sebou zamračený Ebenir leknutím vyloženě trhne, když Dianthé zachraňuje Mikuláše. Nakonec ona sama ještě nadhodí návrat k Andrewovu tématu.
Jeho výraz vypadá trochu kamenně, když se přinutí na Andrewa usmát. "Jsem si jist, že alchymista je na cestě. Jak jste si jistě povšimnul, sám jsem pro něj před chvílí posílal. Tak... a k mágům. Ehm.. cože?" Lana promluví: "Jinde jim říkají třeba šamani, čarodějníci, vědmáci..." pokusí se vám pomoci.
"No a poušť... ano, je tady poušť..." dodá jaksi bezradně Ebenir. "Na co jste se ještě... cechy? Eh... no... organizované seskupení, v tomhle případě mágů. Jejich možností jsou pochopitelně větší, než možnosti jednotlivce a také mají, více či méně sklony své obchodní závazky plnit, protože jsou narozdíl od jednotlivců mnohem více na očích vládcům a obchodníkům. Cech je na celém území Ritgaru jeden, ale není jen v jednom městě. Jsem si celkem jistý, že existují i nějaká jiná uskupení mágů, ale ta jsou někdy i protizákonná, často s ne tak neutrálními etickými základy a především nejde o oficiální cech, takže jsou... ještě méně důvěryhodná, abych tak řekl." odkašle si. "Cech si ale pochopitelně za své služby účtuje nemalé částky. A navíc jsou to... no prostě mágové." "To nebylo vůbec mágofóbní, Ebenire." ozve se Lana.
"Aha, no ještě, že tě mám. Tím samozřejmě myslím, že je tu možnost, že je - pokud jsou vaše teorie pravdivé - budete zajímat a to je vždycky nebezpečné - ať už by šlo o jakýkoliv cech. To se vám ale může zrovnatak vymstít i u jednotlivce - pokud nenajdete někoho výjimečně důvěryhodného." pokrčí rameny.
V odpověď na omluvu černovlasého muže mírně zavrtím hlavou. "Ublížil by sis... při nejlepším bys skončil jako Andrew," řeknu jemně a pohodím hlavou směrem k blonďatému patriciji. Chviličku ještě ponechám pohled na jeho tváři. Má tak zasněný a plachý výraz... Další z mých zamyšlených pohledů si vyslouží Falazur. Přikývnu nad proudem vlastních myšlenek směrem k jeho osobě, poté se jimi však velmi rychle vrátím k dění kolem.
Dobře, začínám mít obavy, že jsem tady jediná, která neví, co vůbec přesně znamená mág... předokládám, že někdo, kdo provozuje magie, ano, ale poněkud z toho prosakuje přidaná hodnota, ze které mě mrazí. Další pojem - cech... pravděpodobně jejich kruh, ve kterém se shromažďují... ale evidentně to pro okolí také neznamená nic moc dobrého.
"Řekla bych, že vůbec nejlepší by bylo nás alespoň trochu zasvětit do toho, co skutečně jsou ti vaši mágové zač. Jaký je rozdíl mezi mágy cechovními a mimocechovními? A souhlasím s Alex... tedy v případě, že vaše město není tímto typem lidí raritní," vyřknu část toku svých uspořádaných myšlenek.
Antická diva vykřikne a strhne mou ruku od vytouženého cíle. Nemohu ji vinit, konec konců jsem to já, kdo porušuje pravidla. Její dotyk brní a tak rychle ustoupím, s hlavou skloněnou téměř provinile.
"Omlouvám se," odpovím tiše.
Zvířátko, které se při jejím prudkém zásahu vyděsilo, zůstává pod mým sakem, ale za chvíli zas zvědavě vykukuje pod vázankou.
Zkusím ho pohladit.
Nejsem očividně jediný, koho představa magie vyvedla z míry. Hlavně toho blonďatého mládence, co se dožaduje vysvětlení po způsobu nespokojeného cestující českých drah.
Dáma vedle něj vypadá, že ho ošetřuje. Má jistou ruku. Nejspíš zdravotnice. Zmíní poušť.
Nakonec promluví muž, kterého jsem do této chvíle jaksi přehlížel, asi pro jeho divnou schopnost splynout s okolím v šeru. Není se čemu divit - vypadá jako žebrák. Ale nemluví tak.
Teprve nyní mi pomalu dochází, že jsou tito lidé asi jako já - vytrženi ze svých životů do neznámého, středověkého světa. Jsem zvědav, odkud vlastně jsou, ale nemám odvahu svou otázku vyslovit.
Tímto se má jediná naděje upře k ušatému bojovníku ve středu místnosti. Když už nic, tak zná tento svět.
Snažím se zjistit kde jsem. A třeba bude fungovat tohle, když používáme jiné názvy.” pokrčím rameny, protože ve své podstatě mě doopravdy zajímá, jestli jsem dostatečně daleko od kamenolomů. Začínám pochybovat jestli vůbec bylo moudré tuto otázku takhle formulovat. Na druhou stranu je to celé klíčové vzhledem k směru, kterým bychom měli vyrazit. Nicméně – pokud by mne chtěli bohové vrátit do kamenolomu, proč by mě z něj vytáhli?! To mi nedává smysl a tak je otázkou jestli vůbec má smysl se pokoušet se kamenolomům vyhýbat.
Rozpačitě se podrbu za uchem, když se začnou bavit o poušti a “pohlcení”. Tohle známe, udělej si svého dlužníka a nakonec ho můžeš výhodně prodat I s rodinou, majetek mu zabavit a jít vytvářet dalšího dlužníka… Naši výhodou je, že tady s sebou očividně žádné rodiny nemáme, takže se na nás alespoň moc nenažerou. Navíc na mě Lana zírá a hodnotí, kolik za mě asi tak můžou dostat. Mám chuť jí říct, že na mě si moc nevydělá, ale spolknu to. Tak jako vždycky.
"Díky," převezmu onen pruh látky. Prozkoumám ho rychlým pohledem, pak ho zkusím natáhnout. Spokojeně přikývnu. Jo, to bude dobrý.
Poslouchám, co se říká - a že se toho říká moc.
Jenže bohužel nic, v čem bych se vyznala.
A nic povzbudivého. Raději mlčím. Řekla bych, že tohle bude přesně ta situace, kdy se člověk dozví víc když mlčí, ale poslouchá.
Do určité míry...
"A to jsou mágové pouze z jednoho cechu a na jednom místě, za tou pouští?" ozvu se nakonec.
"Řekla bych, že tenhle... svět... není až tak malý..."
Pak se otočím zpátky k Andrewovi.
"Košili dolů, jestli to mám stáhnout pořádně," vyzvu ho klidně.
Poslouchám bezstarostnou diskusi Ebenira s Leiou, a nemůžu uvěřit vlastním uším. "Pardon že vás ruším ale co se to zase děje?! Magie? Mágové? Cechy? Poušť? My jsme stále tady... " připomenu jim. "A podle výrazu ostatních nikdo z nás nemá tušení o čem se bavíte.. " povím s mírným ušklíbnutím.
Pak se ovšem zahledím na zmíněnou rudovlásku. "A ona tam stále visí.. Neměl přijít ten alchymista?!" optám se, protože se mi nelíbí že je takhle opomínejá když... "Co se s ní vlastně u všech Noxů děje?"
Poslouchám rozhovor té ženy s Ebenirem a mé čelo se krabatí stále víc a můj výraz už pomalu začíná postrádat rysy vyrovnanosti.
Magové? Magie? U Dia... jsou tu všichni na halucinogenech? Jsem já?... Ne, Dianthe, tohle už sis ujasnila před několika hodinama.
Tohle ale přece....
Všechno je.. evidentně všechno...
Těkám očima po místnosti, jak se mé myšlenky honí, předbíhají.. pak mi dojde, na čem se mé zraky podvědomě zarazily, a to jen kousek ode mě. Hrkne ve mě.
Prudce zachytím hřbety předloktí toho černovlasého muže a srazím je dolů.
"Nedotýkej se jí, u Dia!" vyhrknu a stejně tak, jak ve mně hrklo se stejným zděšením na něj podívám..
Vykulím oči, když poprvé zaslechnu cech mágů. Chvíli doufám, že je to mýlka, ale slovo magie zde zazní ještě několikrát.
Jsme v pohádce? Ne... Umírá tu příliš mnoho lidí a nad to docela bezúčelně.
Můj údiv je ovšem již zbytečný - rusovlasá žena dále levituje nedaleko vstupních dveří, které jsou občas lépe vidět, než ona sama.
Jó, magie!
Zatímco ušatý bojovník a jeho lidé diskutují, přistoupím k ní blíž.
Je zvláštní - ne jen pro to, co se s ní děje. To, jak je oblečená, barva jejích vlasů, kresba na ruce... Škorpión? Bez rozmýšlení, docela jako ve snu, natáhnu ruku, abych se jej dotkl.
Pro Alex je dlouhý kus látky během chvilky přinesen. Je světle hnědá a asi z bavlny nebo něčeho podobného. Má tedy volný prostor pro vyrábění improvizovaného korzetu pro našeho blonďatého elegána, aby byl ještě štíhlejší.
"Na kamenolomy je tahle mapa moc velká, na to bys musel mít nějakou podrobněj... ší.... " zarazí se po více-méně automatické odpovědi Ebenir. Nakrčí obočí. "Proč se vůbec ptáš?"
Na stavu ohnivé bohyně a ležící dívčiny se zatím nic nemění.
Diskuse ohledně vidin a časoprostoru pomalu utichá a Alenky se pozvolna zanořují do vlastních myšlenek. Nakonec je to Ebenir, který pokrčí rameny a řekne: "V tom případě - a vzhledem ke stavu Rory a té dívky na nosítkách - bych vám asi navrhoval navštívit cech mágů. Jejich služby sice nejsou z nejlevnějších, ale zase si myslím, že pokud dokáží vyloučit nemagické způsoby, tak by je to mohlo celkem i bavit." "Bavit?" ozve se Lana. "Roztrhají je za živa, jestli je na tom, nad čím tu spekulují, třeba jen zrnko pravdy a jestli budou mít pocit, že by jim to k něčemu třeba jen teoreticky mohlo být dobré." "A napadá tě něco jiného?" "Hm... to asi ne. Mno... možná můžou zkusit najít nějakého mimocechovního, aby aspoň potvrdil, jestli to byla magie, nebo jim všem prostě jen přeskočilo. Jenže to je taky jak házet grakchovou mincí." "Můžou dopadnout hůř, než v cechu." přikývne špičuška.
"Ale taky líp. Pochybuji, že mají dost peněz na to, aby je cech nespolkl." sjede Lana kritickým pohledem Falazura.
"Stejně je nejdřív musíte nějak dostat přes poušť." ušklíbne se Stiff.
"Ohnivá bohyně se asi stále hněvá a dívka se proto neprobouzí." vysvětlím Ebenirovi, jak se věci mají. Opatrně se z uctivé vzdálenosti podívám na mapu, ale přes hradbu těl ji obklopující ji nevidím.
A tak se zeptám:
"Je tam někde vidět kamenolom?" jeho název neupřesním, protože to vlastně ani není zapotřebí. Kamenolom, to je pojem sám o sobě.
Ostatní se věnují ošetřování, čtení map a nebo sofistikované diskuzi nad vidinami. Zkrátka samé učené věci a kecy - nic pro otroka, jako jsem já. Rozpačitě se vrátím k ležící dívce a stojím u ní, abych hlídal, zda hněv ohnivé bohyně stále ještě trvá...
Téměř polekaně zvednu své veliké šedé oči k tomu bledému muži, z jehož hlasu cítím nevyřčenou a zoufalou prosbu. Chvíli mu jen hledím do tváře a připadám si ještě více jako ve snu. Mezi obočím se mi začne pomalu objevovat jemná vráska.
Jak rozeznat vidinu od skutečnosti? Okřídleným ještěrům a nymfám tedy vidina říkám… ale co se stalo jemu, těžko říct…
”Já nevím. Já přece nic nevím…” zašeptám nakonec trochu přiškrceně, jak se mi stáhlo hrdlo. S pohledem stále upnutým k jeho hubené tváři a temným vyplašeným očím se nakonec rozhodnu pokračovat. ”Nevím, co jsi viděl či neviděl ty, nebo kdokoli z ostatních,” loupnu pohledem po místnosti, ”ale já si docela docela dobře vybavuju jakéhosi bělostného okřídleného ještěra a… modrou ženu… snad nymfu… ta se mi zjevila jako první, když jsem se procházela po tržišti. A pokud to, co následovalo, byla cesta sem, jakože pravděpodobně ano, tak nebyla ani trochu příjemná.” Během toho co mluvím mé oči sklouznou kamsi stranou, jak se snažím si ten obraz opět vybavit…
Něco takového bych do této doby za nereálně rozhodně považovala.... Zamračím se.
Antická dáma vypadá popuzeně. Nejprve mám pocit, že hovoří jiným, ale já jí svou vidinu vlastně ještě nepotrvrdil.
A nadto to ve mě probudí naději - zdálivou, ale přesto naději - že... že je Petra naživu.
Omámen tou představou a také nervozitou (a možná i horečkou) vykročím kupředu a pohlédnu jí do tváře, kde hledám ujištění.
Zvířátko mi vyděšeně zalaeze zpět pod kabát, ale vykukuje mu hlavička.
"Když vidina... bylo by možné... co se stalo...?" Vyrazí ze mě nesouvislý řetěz slov. Polknu. "Když to byla vidina, nebylo to skutečné? Je možné, že se to nemuselo stát? Doopravdy stát?"
Na Andrewovu poznámku nehnu ani brvou, ale mám co dělat. Pouze k němu loupnu sympatizujícím pohledem, ale jinak zůstane má tvář nehybná.
Reakce ostatních na téma vidiny se mi ani trochu nelíbí. Kdybychom všichni nebyli v té samé situaci, asi bych se ptala, jestli jsem tedy nezešílela jen já…
Mračím se a oči mi těkají po podlaze, jako by se tam na ni snažily nalézt odpověď. Pak jen mírně zavrtím hlavou.
„No, dobře…“ promluvím rozvážně a poodejdu zamyšleně od stolu s mapou. „A to jste ani nic necítili? Ani…prostě před vámi jen tak luplo a vy jste se probudili tady? dokončím větu skoro netrpělivě.
U Háda, chcete mi tu tvrdit, že jsem tu jediná, kdo tu vidí obří okřídlené ještěry a nymfy, či co to bylo?
Jsem divná… Obočí se mi mírně pohne do nesouhlasného výrazu.
Uchechtnu se potichu nad Andrewovo uštěpačnou poznámkou ke Stiffovi. Ale protože nechci dopadnout jako posledně, uchcechtnu se opravdu velmi diskrétně.
Přes všechny, co se nahrnuli k mapám si nakonec probojuji místo, abych do vzácných dokumentů také nahlédla. Moje oči tikají po názvech a paměť marně pátrá po zmínce o kterémkoliv místě, kterémkoliv názvu. Ale zbytečně. Žádné z míst jsem nikdy neviděla ani ve hře, ani na plátně a ani jsem o něm nečetla. "Takže buď něco úplně nového, anebo undergroundovka. No jako doufám, že to neni Disney..."
Mapa ukáže... nebo neukáže, jak se to vezme.
Ukáže to, že neukáže nic známého. Ukáže to, co jsem očekávala. Ale co jsem doufala, že přeci jen nebude pravda...
Mračím se při pohledu na tu mapu.
Ale pak se ozve Dianthé a já zvednu hlavu a zadívám se na ni.
"Vidinu? otáži se. Tak nějak unisono s tím chlapíkem, co se tu objevil.
Seběhlo se toho tolik, že si nejsem jistá, jestli to označit za vidinu...
"Jakou?" rozhodnu se nakonec pro přímou otázku.
Odpověď Andrewa Stiffovi mě pobaví. V očích se mi pobaveně zableskne a ústa se mi zvlní částečně úsměvem, částečně úsměškem.
Ale jeho další otázka, směřovaná na mě, mi úsměv z tváře vymaže.
"Žádný zranění..." odpovím.
Obrátím se na Ebenira.
"Potřebovala bych dlouhý pruh látky, abych mohla Andrewovi stáhnotu to žebro," požádám ho. "Prosím," dodám, aby bylo jasné, že je to opravdu žádost.
No, musím přiznat, že v rozhovorech s lidskými pacienty mám jisté mezery. Fakt je ten, že "malá, to bude dobrý", "no tak, ještě chvíli vydrž, nebo už žádnou výstavu nevyhraješ, páč tam budeš mít jizvu", nebo "hele, neblbni, neublížím ti, tak se mě nemusíš snažit kousnout, ale fakt ti musím dát tu injekci" pronášené broukavým konejšivým hlasem není to, co by obstálo u lidí.
Ani jsme se nenadáli a je tu Prosinec... A s první Adventní nedělí se rozsvěcují jak svíčky na věncích, tak nové hvězdy na Abarinském nebi! Seznam všech nově povýšených můžete najít v příslušném fórku. Diskuze a blahopřání pak můžete směrovat sem.
Gratulujeme!
AAT
RP večer
Právě probíhá 20. Abarinský RP večer. Pojďte se přidat!
Aldiana
Vánoční soutěž
První advent, čas zapálit svíčku a trochu si zasoutěžit...
_abarin_63563528236.jpg)
