Sotva se připojím k Isaře, tak hned začne kázání k Shanwyn. Ani to vlastně neposlouchám a tak chvíli trvá, než zaregistruji Isařinu otázku. Nadechnu se, abych něco řekl, ale pak zjistím, že bych stejně mluvil do vzduchu, neboť ta je již opodál a svižně si to mašíruje kamsi do dáli. Proto jen kolemjdoucí mohou slyšet pomalu vypouštěný vzduch z mých úst, jak se snažím snížit množství kyslíku v mých plících. Ti jenž se přeci jen otočí a zadívají se na mě, si mohou všimnout, jak dávám oči v sloup, než protáhlými kroky se snažím dohnat Isaru. Po chvilce se mi to přeci jen podaří a zařadím se vedle ní, ale o půl kroku pozadu. Nechce se mi jakkoliv zapojovat do hovoru.
Lehké zatetelení v mé tváři se objeví, když se Isara ptá na cestu k dobrému krejčímu, neboť vidina dobré látky na mém těle mi zvedne trošku náladu a představa, jak budu moci se vzhlížet a diskutovat s krejčím od různých úpravách ať už praktických, tak módních mě potěšila.
Okamžik klidu, víc mi nebylo přáno, neb mladý muž nezaváhal a připojuje se ke mně, jak byl vyzván. Ale i tak jsem vděčná za chvíli, během níž mohu uspořádat své myšlenky a naplánovat další nezbytné kroky. Ještě pár úderů srdce setrvám ve své nehybnosti vyhřívajíc se na slunci. Teprve když zapadnou dveře hostince i za opozdilou bardkou, otevřu oči a upřu naň zelený pohled.
“Každý z nás dostal do vínku dvě uši a jedna ústa, abychom mohli více naslouchat a méně mluvit…“ uvedu to, co chci zrzce říci. Na mých rtech pohrává lehký úsměv a i tón slov je přátelský.
“Prosím, drž se toho, až budeš získávat informace ve městě. Nikdo nemusí vědět, koho tu hledáme. Mohlo by to zhatit naše plány…“
Ačkoliv Shanwyn upozorňuji na chybu, které se jen před malou chvílí dopustila, kupodivu u toho nevrčím ani nezuřím a vskutku to zní jako prosba, aby se podobné neopakovalo.
“Julču si vezmu s sebou,“ oznámím nakonec své rozhodnutí, ohledně přerozdělení „zvěřince“.
Dřepnu si k druhému psisku: “A ty nám na ni dej pozor, ano?“ Spiklenecky mrku na Kemika a podrbu jej za uchem, pohladím a pak vcelku rázně vstanu.
“Nejpozději na večeři se sejdeme zde.“ “Zatím,“ rozloučím se s bardkou.
Na svůj výlet za alchymistkou s ní nejspíše tedy nepočítám, nebo jsem si jen vědoma skutečnosti, že zjišťování informací může být i poněkud zdlouhavější záležitost.
“Můžeme?“ otočím se s řečnickou otázkou na Tavala a aniž bych čekala na jeho odpověď, vyrazím do města.
“Julčo, jdeme!“ křiknu ještě na psisko, aby se k nám nezapomnělo připojit.
A pak už svižným tempem vyrazím směrem do centra. Po cestě si vyhlédnu služebnou z lepší společnosti a vymámím z ní informaci, kde zde ve městě jest možno sehnat kvalitní pánskou košili odpovídající kvality, jež bude ihned k odběru, popř. bude krejčí schopen ji za příslušný poplatek upravit na míru.
Nehodlám sháněním košile strávit celé odpoledne, zvlášť, když mám sjednanou ještě jinou schůzku...
Po zaslechnutí Isary se v mžiku otočím a svižným krokem se k ní vrátím. I jemnoučké pousmání se objeví na mé tváři při představě úspory námahy po takovém vydatném jídle. Jistojistě by mi to nesedlo na zažívání a vynaložená energie by se musela určitě později doplnit.
"To je paráda, tak jdeme." Utrousím směrem k ní a pak se svižným krokem k ní připojím, jak jde směrem ven. Venku už jen čekám dokud nebudem všichni, abychom se mohli vydat za kýženou košilí.
Tapovo pousmání, možná ne zcela přesvědčené, však nesoucí v sobě náznak odhodlání, mne ubezpečí, že muž moje slova zaznamenal, než se k nám otočil zády a vyrazil do patra. Snad mu budou dostatečným štítem v nadcházející bitvě…
Tavalově odpovědi nevěnuji příliš pozornosti. Sic nechápu, co by chtěl na železe rozbíjet, ale podstatné je, že souhlasil a postará se o to. A já tak budu mít čas zařídit ostatní.
Knihu přejedu krátkým pohledem a počkám, až ke mně „Mamá“ zvedne zrak. Její slova pak vykouzlí spokojený úsměv na mých rtech.
“Výtečně, mnohokrát děkuji,“ odvětím s krátkým přikývnutím.
Pomalu se otočím od baru, abych přehlédla své společníky – zvedajícího se Tavala a dosud lelkující bardku. Učiním první krok či dva, když konečně přijde to, nač jsem čekala. Drobné pošťouchnutí tím správným směrem. Pousměji se a otočím zpět na hostinskou.
“To je dobré vědět. Děkuji za upozornění, madam.“
“V tom případě to můžeme zkusit nechat na večer…“
“Ocením, když nás upozorníte, pokud se dotyční zastaví.“
Hraji s hostinskou tuhle hru na „kdyby“ a „možná“ a nezapomenu jí věnovat potěšený úsměv. Jsem přesvědčena o tom, že v tomto případě není třeba zmiňovat, aby si cenu informace strhla z mého účtu. Buď má z prodeje provizi, nebo mi už dávno svou sdílnost naúčtovala.
“Tavalo, slyšel jsi? Jdeme jen pro košili…“ obrátím se zpět na mladíka, který jistě uvítá, že nemusí řešit zbraně mužů, jejichž mrtvoly jsme nechali koboldům.
“Shan, můžem? houknu na bardku a vydám se ke dveřím.
“Zatím na shledanou, madam!“
Otočím se ve dveřích ještě k hostinské a pak vyjdu před podnik, kde hodlám počkat na své společníky užívajíc si alespoň pro tenhle okamžik sladké skutečnosti, že se nemusím dohadovat s Nairou. Zvednu tvář k obloze a se zavřenýma očima si vychutnávám teplo slunečních paprsků.
"Madam" si za barem kupodivu čte. Titul není vidět, pokud je vůbec uveden, nicméně kniha působí docela osahaně a používaně. Zvedá oči z knihy a přikyvuje.
"Daněk nebo jiná zvěřina. Jistě, zařídíme" odpovídá s úsměvem a vrací se očima k stránkám před sebou v zjevném přesvědčení, že jakékoliv další požadavky stran služeb jejího podniku budou vysloveny.
Když se Isara vydává zpět ke Tavalovi a Shanwyn, odkládá paní hostinská na chvíli knihu úplně a zamyšleně pronáší :
"Nic mi do toho není, ale prodávat větší množství zbraní může vyvolat pozornost... A je docela možné, že se tu na večeři zastaví i ten typ lidí, kteří mají zájem o zboží a ne o otázky... " Nevinnému tónu byste skoro i uvěřili, že je to skutečně jen "možné" a že se tu překupníci a jiní soukromí vyhledávající lidé neschází denně.
Čekat dlouho nemusím, protože během chvilky se na mě Isara podívá a pronese svůj požadavek. Což se mi sice moc nelíbí, ale nijak to nekomentuji, jen se trošku drze ušklíbnu na znamení nevole, že zase já to musím odnést tu „těžkou“ dřinu.
„Faaaaajn,“ dlouze vydechnu s doprovodným úšklebkem, ale netrvá to dlouho. Nakonec však se na mé tváři rozhostí pohodový výraz a další slova už jsou pronášena v klidu a možná je tam i rozverný podtón.
„uvidím, co se dá dělat, pokusím se to dát všechno na koně a nic nerozbít. Až to budu mít, přijdu před hlavní vchod.“
S těmi slovy dopiji zbytek piva, který jsem náhodou objevil ještě na stole a který zůstal opomenut při mém rozjímání a vyrážím směrem dozadu ke koním.
Směr Tapova pohledu, když jej pověřuji důležitou prací, mi nemůže uniknout. Na rozdíl od Shanwyn kolem toho však nehodlám dělat scény. Byť nepatrné povytažení obočí a zacukání koutku svědčí o tom, že mne naproti sedící muž nejen překvapil, ale i pobavil.
Vzápětí šlehnu pohledem po čílící se bardce. Její počínání je nejen hloupé, ale i nebezpečné. Přesto na rtech vyloudím úsměv a přikývnu, když přijme úkol, který jsem se rozhodla svěřit do jejích rukou.
Tapův souhlas mne nepřekvapí. Přeci jen se už nějakou chvíli známe.
“S plným žaludkem je život hnedle veselejší, což?“ okomentuji odhodlání, s kterým se Tapa chopil tácu.
“A Tapo! Pamatuj, že jsi vždy činil to nejlepší, čeho jsi byl schopen…“ pronesu ještě k odcházejícímu muži, než se obrátím na rozverného mladíka.
Vyslechnu si Tavalovo požadavky k večeři a pobaveně se ušklíbnu.
“Uvidíme, co se dá dělat. Přines, prosím, ty ukořistěné zbraně, ať je můžeme prodat. Klidně vem i nákladního koně, ať se s tím nemusíme tahat.“
“Počkáme na Tebe s Shan venku.“
S těmi slovy se zvednu od stolu a zamířím k baru a především za ním se nacházející paní domu.
“Madam, pokud Vaše nabídka platí, rádi bychom k večeři pečeni z daňka, je-li to možné zařídit. Případně jakoukoliv jinou zvěřinu, kterou se Vám podaří sehnat.“
Jídlo ve mně mízí … a mizí …. a zase mizí… vypadá to, že můj žaludek nejspíše nemá dno. Avšak přeci jen nastal okamžik, kdy si poslední sousto vkládám do úst a pak už jen pozvednu pohár piva a dopiji jej. Pak se pohodlně opřu o židličku a pod stolem si natáhnu nohy. Zavřu oči a ani mi snad nevadí okolní ruch, který je celkem živý na tuto hodinu. Relaxuji, a ač je to k neuvěření se na mém obličeji objevuje nepatrný úsměv, který po nedávných událostech je celkem neobvyklý. Hovor, který kolem mě vedou mí společníci, jde evidentně mimo mě a tak mohu nerušeně rozjímat a vychutnávat si tu blaženou chvíli, která po dobrém jídle obvykle u mě nastane.
Z odpočinku mě vytrhne mé jméno, které je v rozhovoru proneseno. To mě přiměje, abych otevřel oči a vyhledal toho, kdo to pronesl. Po chvíli se mé oči zastaví na Isaře, avšak myšlenky dorazí až za vteřinku poté a proto v tomto mezidobí můžete spatřit nechápavý výraz na mém obličeji, který doprovází fakt, že netuším, o čem to mluví. Avšak ihned po té, co mi dojde o čem je řeč, tak se na mé tváři objeví zářný úsměv s doprovázeným povzdychem, že jako konečně dostanu to, co mi náleží a budu zase vypadat, tak jak jsem zvyklý.
„ Ó ano, to si myslím, je skvělý plán a myslím, že je ta pravá chvíle na to to realizovat.“ Úsměv mi stále zůstává a má tvář opět dostala ten mladistvý vzhled a rozvernost.
„ Co se týká večeře, tak bych se vůbec nezlobil, kdyby se někde našel a upekl daněk, ale to asi nebudou mít. Škoda, už dlouho jsem si na něm nepochutnal. No, takže přijde vhod jakákoliv zvěřina.“
Už jen mlčím a po očku sleduji Isaru, až se rozhodne vstát a budu ji následovat, pokud se tedy nerozhodne si ještě zajít nahoru něco vyřídit, to bych ji samozřejmě nenásledoval, ale počkal dole.
Samozřejmě, že si Shanwyn všimla kam zalítly na dobu delší, než je nutné, Tapovy oči. Nedostává však čas na nic víc než na nespokojené přimhouření očí. Pak se Tapovy oči zvedají a konečně nacházejí, co nemohly najít ve výstříhu : Isařiny oči.
"Ano, tohle je obličej. Baronessu věřím najdeme rychleji... " pronáší bez nějaké přehnaně maskované nespokojenosti. Zlost nebo nějaké vzteklé syčení byste však hledali marně.
"Vezmu je sebou" přikyvuje na přidělenou funkci pečovatelky o zvířectvo. "Projdu se po okolních ulicích, člověk občas něco zaslechne, kde by to nejmíň čekal. "
Budoucí čas je na místě, teď je totiž stále čas likvidace oběda a poháru vína.
Tak, po jídle, pořád dobře naladěn, nelekám se ani záležitosti, která leží nyní přede mnou - rozhovoru s Nairou. Tak nějak spokojený a s plným žaludkem se na svět dívám o něco optimističtěji.
Usměji se na Isaru, když přede mne posune vizitku. A jistě, jak se tak předklání, podívám se, co by ne. Však je na co a není to nic proti ničemu. Nezevluji jí ale do výstřihu dlouho, buranským chováním nemíním ani shazovat sebe, ani urážet ji.
Zvednu tedy svůj pohled k její tváři.
"Jistě." usměji se a schovám vizitku do kapsy.
Pak už vstanu a vezmu tác s jídlem pro Nairu. Myslím, že nikdo nemá pochybnosti, že ho bez úhony zvládnu donést až do pokoje.
Kývnu, když mě Isara seznamuje se svými - a tím pádem i vašimi plány na další chvíle.
"Zvěřina by byla skvělá." nemíním se teď nechat zatáhnout do debaty o večeři - a nehledě na to, zvěřina je opravdu dobrá volba. A pak už tedy zamířím ke schodišti k pokojům.
Pobaveně se pousměji Tapově odpovědi Shanwyn. Mám jistou představu, kdy tahle záležitost přijde na přetřes, a vidina bardy dožadující se odpuštění za svá neuvážená slova – a jsem přesvědčena, že právě tak to dopadne – je zkrátka tragikomická…
Zbytek oběda proběhne bez dalšího vyrušení. Vypadá to, že si tu chvíli klidu vcelku užívám. Nikam nespěchám, alespoň pro tenhle okamžik. S jistou zvědavostí ochutnávám dezert, který mi zdejší kuchař připravil. Poněkud neobvyklá kombinace, ale rozhodně si nemám nač stěžovat.
Jídlo pro Nairu je též připraveno, ve mně zmizel poslední kousek kandovaného ovoce, vína se mi též už nedostává, a pokud mi pozorná obsluha nabídne dolití poháru, odmítnu. Je čas vrátit se k tomu, proč tu jsme…
Ukazováčkem přesunu vizitku slečny Alison před Tapu mírně se u toho předklánějíc, přeci jen je to přes celou šíři stolu.
“Zeptej se jí na ni,“ je to víc prosba, než žádost, byť slůvko prosím nezazní. Vzápětí se narovnám a pohlédnu na muže po své pravici.
“My s Tavalem zatím dojdeme do města zařídit pár drobností. Přeci jen mu dlužím tu košili…“ naznačím, že návštěva krejčího nás nejspíš při našich obchůzkách nemine.
“Shan, dohlédla bys, prosím, na psy? Jsou dost unavení, nechci je s sebou teď brát do města…“ zkusím přehodit potřebu postarat se o čtyřnožce na zrzku.
“Nějaký nápad na tu večeři? Já bych si možná dala zvěřinu…“ vytáhnu na přetřes ještě jedno téma, které by bylo dobré uzavřít dřív, než se rozejdeme.
Při dobrém jídle, se střechou nad hlavou a bez nadskakujícího koňského hřbetu pod sebou by člověk málem až zapomněl, že je tu nějaká výprava, nějaké to pátrání po zmizelé dceři pana barona. A jak už bylo řečeno, na kvalitu pokrmu ani pití si tu nikdo rozhodně stěžovat nemůže, jakkoliv to není kdovíjaké hogo fogo. Ještě kandované ovoce v karamelu coby sladká tečka na závěr a je to, konečně jste po obědě. Tedy, kromě nejspíš ve vaně řádící Nairy. Naštěstí i pro tu je vám jídlo donešeno.
Když Isara pozvedne pohár, učiním tak také. Se širokým úsměvem.
"Děkuji za ocenění, to potěší." Na Shan se jen podívám, když tak protáčí oči, tázavě, jako bych čekal, že snad také něco řekne nebo dodá. V očích mi hoří pobavené jiskřičky.
Terce jen děkovně kývnu. Ano, jídlo rozhodně potěší a jsem si jist, že mou dobrou náladu jen posílí. Než se ale pustím do jídla, nedá mi to, abych udiveně a hraně dotčeně pohlédl na bardku:
"Příjemnější téma?
Jídlo?
Jídlo je příjemnější téma, než já a mé nesporné klady a přednosti?" zakroutím nevěřícně hlavou.
"Abych ti to nepřipomněl - celkem brzo." ušklíbnu se a pak už se do jídla pustím i já.
Tapův pohled směrem k Tavalovi mi neunikne, já sama jen lehounce přikývnu hlavou. Pohled na Shanwyn zpracovávající moje slova je k nezaplacení a její odpověď vykouzlí na mých rtech široký, pobavený úsměv.
“Díky za kompliment,“ odvětím rozverně.
Upiji z poháru vína a krátce nakouknu pod stůl, abych se ujistila, že obě psiska spí, jak předpokládám.
Těší mne, že nejsem jediná, kdo se v tuhle chvíli baví, což vzápětí potvrdí i Tapa svými slovy. A zatímco se bardka snaží krotit, z mého hrdla vytryskne veselý, zvonivý smích. Upírám na muže po jejím boku nevěřícně pohled a nechápavě kroutím hlavou.
Pozvednu pohár…
“Tedy na Tvou nedozírnou skromnost, příteli…“ pronesu směrem k Tapovi.
“…a výtečnou krmi. Díky, Terko,“ přesunu svou pozornost k dívce, která nosí na stůl.
A pak už mne zajímá především jídlo. Polévka byla sice výborná, ale přeci jen to byl jen vývar a já mám hlad. Pokud někdo nenadhodí zajímavé téma, do dalšího hovoru se nepouštím přidržujíc se vidličky a nože.
Shanwyn chvíli lavíruje mezi koukáním a zíráním na Isaru, než po chvíli se zmůže alespoň na slovo "Komedianto... " vyřčené s patřičnou dávkou teatrálního despektu. Nad skromností Tapy pak už jen, za mírného škubání ústních koutků, protáčí oči v sloup.
"No naštěstí přichází mnohem příjemnější téma.... " komentuje vzápětí přicházející Terku a jí nesený druhý chod vašich obědů, tedy, jeho část, další následují v dalších vlnách.
"... říkám ti, nejmíň pětadvacet palců ta potvora měla, a to nepočítám ocas ! Zas těm pošukům něco uteklo z laboratoří. A dělá s tím Rada něco ? Nééé... přece nebudeme otravovat naše zlaté a milované dobrodince s takovou ptákovinou... a k nim nahoru na rathaus todleto svinstvo jen tak nevyleze... "
Slova, pronášená s citelným jižanským přízvukem, jdou ode dveří, které se právě otevřely, tudíž nejspíš patří čerstvě příchozímu. Jeho posluchač se nijak slyšitelně neprojevuje a oba si jdou sednout ke stolu dost vzdálenému od vás, takže z jeho stížností máte už jen neurčitý šum.
Když se Isara tak ohradí, jen se na ni usměji a pohlédnu očima tak nevinnýma, že by mě určitě nikdo nemohl podezírat z... čehokoliv. Dokonce omluvně pokrčím rameny.
Ovšem Shan ví, jak zaujmout. Podívám se na ni s mírně pozdviženým obočím a úsměvem nyní trochu potutelným. Než jí ale stihnu něco říct, ozve se Isara - a možná je to jen dobře. Už s upřímnějším úsměvem kývnu na bardku, i když na chvíli se můj pohled zdrží u Tavala.
"No, k tomu není co dodat." mrknu na ni a pak pohlédnu na Isaru.
"Snad jen, že bych se možná i červenal, kdybych toho byl schopný a kdyby každé tvé slovo nebylo nic než pravda." Ne, přehnanou skromností opravdu netrpím, vlastně spíš žádnou, bylo by přesnější, ale teď jde víc než o co jiného o to, že se prostě dobře bavím. A pak už se opět věnuji jídlu.
Je vidět, že většinu mé pozornosti směřuje k jídlu. Jen na okamžik zvednu hlavu, když se kolem nás ochomýtne ona mladá žena v zelených šatech a nabízí své služby. Nevěnuji ji nijak pozornost, protože kosmetické záležitosti zatím není to, co by upoutalo mou pozornost. Kdežto jídlo, to je něco jiného. Až k nevíře, kolik se toho do mě vejde a jak to mizí s talíře. Každé nově přinesené jídlo zmizí v mých útrobách rychle, ale je jen otázka času, kdy to mizí pomaleji a pomaleji.
Nijak se nesnažím projevovat a snažím se držet v pozadí. Jen Ti z Vás, kteří mají to štěstí a zahlédnou můj úšklebek nad poznámkou Tapa ohledně času, který bude potřebovat ona mladá dáma při obsloužení Isary mě nenechá chladným, avšak je to jen okamžik a pak se nazpět vrátí má netečná tvář.
Avšak trvá to jen do chvíle, než má Isara onu poznámku o muži, který si elegantně dokáže sjednat pořádek u stolu, se má ruka s jídlem na chvíli zarazí na cestě do úst a pevně stisknu čelist, až mi vystoupí lícní kosti. Nijak to nekomentuji a ani nemám proč, ale je vidět, že ta slova ve mně nějaké emoce vzbudila, jen je nechci filtrovat… zatím…
