abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Slovanští bohové ::
Autor: Valoar Kategorie: 12.3.2007
Dobrodružství připravit pro tisk
Perun (Jarovít) je pohanský bůh hromu a blesku, kterého ctili staří Slované a Baltové. V Rusku se nazýval Perun (Перунъ), v Polsku Piorun či Perunu, v Pobaltí ho znají jako Perkuna (litevsky Perkūnas, lotyšsky Perkons). Je zobrazován jako muž drsného výrazu s měděnou bradou. Někdy též se stříbrnou hlavou a zlatými vousy. Jezdí ve voze taženém kozlem nebo létá bouřící oblohou na velkém mlýnském kameni. Jeho zbraní je sekyra, ale někdy i kladivo, jimiž metá ohnivé střely – blesky.

Radegast je bůh slunce, hojnosti a úrody ze slovanské mytologie, také známý jako Dažbog nebo Svarožic.Radegast je bůh slunce, hojnosti a úrody ze slovanské mytologie, také známý jako Dažbog nebo Svarožic.

Bělbog patří mezi významnější sluneční bohy a také mezi nejstarší. Jeho jméno je představitelem moci světla, v protikladu s neodmyslitelně spjatým Černobogem. Úloha tohoto boha je bezpochyby pozitivní, což vyplývá z jednoznačně kladného postavení bílé barvy u Slovanů. Když chtěl někdo v minulosti něco pochválit, spojil to s bílou barvou (bílý šohaj, bílé děvče, bílá ves…). V okolí Běloruska je Bělbog známý jako Belun, který se zjevuje v podobě starce s dlouhou bradou v bílém oděvu. Rád pomáhá žencům při práci a dává jim bohaté dary. Zjevuje se jen přes den, vyvádí zbloudilé z lesa. Bělbog je personifikací světla a jeho moci. Ve tmě se člověk „ztratí“, světlo vede k cíli. Zároveň je také bohem přibývající poloviny roku. V době zimního slunovratu vždy porazil Černoboga a převzal od něho kontrolu nad řízením vývoje. V den letního slunovratu se boj opakoval, avšak vítězem byl tentokrát Černobog.

Černobog (doslova černý bůh) byl slovanský bůh zla a neštěstí. Staral se o podsvětí a byl protipólem Bělboga.
O důležitosti Černoboga ve slovanské božské hierarchii se vedou spory. Patrně byl znám jen západním Slovanům.

O bohyni jménem Živa, nebo též zkomoleně Siva, se zmiňuje ve 12. století německý mnich Helmold ve svém spisu „Kněze Helmolda slovanská kronika“. Setkal se s jejím uctíváním u Polabanů, posledních Slovanů, kteří si ještě v té době zachovali víru svých dědů. O Živě je pouze známo, že souvisí s žitím a životem, což ji vyvyšuje nad ostatní slovanské bohy a spojuje ji s podobně tajemným bohem Rodem. Ti vytvářejí božskou dvojici, která se pravděpodobně v podobě holubic účastní v bájích vzniku světa i ostatních bohů.

Svantovít (někdy psáno též Swantovít) byl západoslovanský bůh války uctívaný zejména v Pobaltí, kde se stal nejdůležitějším bohem. Jeho jméno, ačkoliv byly marné snahy o ztotožnění se zbožštěným sv.Vítem (kult boha je mnohem staršího data než křesťanská legenda), je odvozeno od praslovanského základu „svętъ“, což znamenalo nikoliv „svatý“, ale „silný“, „mocný“. Koncovka „–vit“ je běžná v mnoha slovanských jménech, znamená „vítěz“ ("vitęzъ"), „pán“ nebo „vládce“. Svantovít tedy znamená „mocný pán“, což ale může být jen přívlastek původního jména boha a Svantovít tak vlastně může být Perun či jiný slovanský bůh.
Jeho nejhonosnější svatyně, a vůbec nejslavnější pohanská stavba Slovanů, stávala na hradišti Arkona na ostrově Rujána ležícím v Baltickém moři, který obýval slovanský kmen Ránů (Lutici). V první polovině 12. století to bylo poslední nezávislé slovanské území západně od Baltu a také poslední místo, kde byla oficiálně vyznávána původní slovanská víra. Chrámoví kněží ke Svantovítovi cítili takovou úctu, že při uklízení svatyně dokonce nemohli dýchat. Když jim došel dech, museli vyběhnout ven a nadechnout se. Teprve potom se mohli vrátit a pokračovat v úklidu.
Autor „Kroniky dánské“ Saxo Grammaticus popsal svatyni v Arkoně takto: „…dřevěný velice pěkný chrám, těšící se oblibě nejen pro okázalou bohoslužbu, nýbrž i pro sochu boha uvnitř umístěnou. Ohrada chrámová na vnější straně poutala pozornost bohatými řezbami, obsahujícími různé malování… V ní toliko jeden vchod se příchozím otvíral. Svatyni samu naopak obklopovala dvojí přepážka, z nichž vnější ze stěn utvořená nesla střechu, kdežto vnitřní o čtyřech sloupech místo stěn skvěla se visutými oponami…Ve svatyni stála ohromná modla v nadlidské velikosti, měla čtyři hlavy a čtyři šíje, z nichž dvě vpřed a dvě vzad hleděli. Vousy měla oholené a vlasy ostříhané, jakoby umělec chtěl napodobit obyčej Ránů v úpravě hlavy. V pravici držela roh různými kovy vykládaný, který kněz, obřadu jeho znalý, každoročně vínem naplňoval, ze způsobu tekutiny budoucí úrodu předpovídal. Levice byla obloukem podepřena v bok. Nohy se dotýkaly podlahy a jejich podstavec byl ukrytý v podlaze. Nedaleko se nacházela uzda a bohovo sedlo s mnoha odznaky božské hodnosti. Z nich vzbuzoval obdiv hlavně meč podivuhodné velikosti, jehož čepel a pochvu mimo ryteckého umění i stříbrné vykládání zdobilo.“
Posvátným Svantovítovým zvířetem byl bílý kůň, který i ve svatyni žil. Pokud zemřel, bylo to pro chrámové kněží znamení něčeho zlého.
Svantovít byl dárcem úrody. V ruce držel roh hojnosti, podle kterého Ránové předpovídali úrodu na další rok. Jeho největší svátek byl každoročně po žních. Jako k válečnému božstvu se k němu Ránové obraceli vždy, když hodlali podniknout vojenskou výpravu proti svým nepřátelům.
Roku 1169 byla Arkona obležena a zničena dánským králem Valdemarem na popud jeho křesťanského rádce Absalona. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova socha vláčena před zraky Slovanů po městě, rozsekána a spálena. Ránové byly poté násilně pokřtěni.

Veles (Triglav) byl rohatý a trojhlavý bůh ovládající dobytek, stáda ovcí, úrodu a hlavně vládce mrtvých.
Uctívání boha
Vzhledem k hospodářské funkci dobytka, tak důležité pro život společnosti starých Slovanů, uctívali Velese, (jiná obdoba jeho jména zní Volos), odedávna patrně všichni Slované. O rozšířenosti kultu Velese svědčí nálezy falických symbolů, které ukazují na kult plodivé síly, na níž záviselo rozmnožování stád. V českých historických pramenech se o kultu boha Velese hovoří dokonce i ve 14. století. Nejuctívanějším byl však v Rusku, kde byl hned vedle Peruna nejdůležitějším bohem. Své chrámy měl v Novgorodu, Rostově a Kyjevě. Zobrazován je jako silný muž s býčí hlavou nebo člověk se třemi hlavami nad sebou a dobytčími rohy. Křesťané v něm však spatřovali čerta a tak byla např. roku 988 Velesova socha v Kyjevě knížetem Vladimírem vhozena do řeky Dněpru.

Prove (slovanský bůh) Obávaný bůh soudu a spravedlnosti. Zjevuje se jako hubený stařec v roztrhaném hábitu a s řetězem na krku. Přísahat na jeho jméno je považováno za nebezpečné. Ze stromů mu je zasvěcen dub, podobně jako několika dalším mocným slovanským bohům. Výrazným rysem jeho tvářnosti jsou velké oslí uši a ukrývání v posvátných hájích, čímž připomíná jak antické Satyry, tak i Pana, řeckého boha horských svahů a pastvin. V jemu zasvěceném háji posvátných dubů se konaly pod vedením knížete a kněze soudy. Provenovi tedy podléhá výkon práva a jeho jméno je zřejmě odvozené z „pravъ“ (=spravedlivý).

Svarožič (jinak též Svarožič či Svaražič, Dažbog, Dabog, Zuarasiz a Zuarasici) byl slovanský bůh slunce (Slované měli značné množství bohů slunce s obrovskými lokálními rozdílnostmi). Charakteristické pro tohoto boha jsou značné oběti, které prokazatelně byly i lidské.
Původ tohoto boha je stále velkou neznámou, většina vědců se domnívá, že jde o původního slovanského boha, který se vyvíjel regionálně a zůstávaly mu zachovány jeho sluneční atributy. Zajímavý by byl jeho vývoj v kyjevském panteonu, kde velmi pravděpodobně tento bůh pohltil íránskou bohyni Chors. Toto sloučení těchto bohů je uznáváno většinou odborníků, přesto však není prokázáno a stojí na relativně vratkých důkazech.
Kořen slova Svarožič pochází z indoevropského kořene svar, tj. světlo, jas. Jeho jméno Dažbog znamená dávající bůh, neboť je jako zosobnění Slunce dárcem života na zemi, jeho sluneční paprsky jsou oploditelé země. I lidé, Slované, se nazývají Dažbogovými vnuky.

Rod je slovanský bůh zrodu. Mytologické prameny se v definici této bytosti velmi různí. Podle jedné verze je Rod původcem veškerého universa a nejvyššího slovanského boha Svaroga, který nad světem získal kontrolu s Rodovým svolením. Jindy je však Rod uváděn pouze jako nižší bytost osudu společně s Rožanicemi, ženskými bytostmi určujícími lidský osud při narození (české Sudičky). Shoda však panuje v tom, že jde o architekta lidského pokolení. Rod tvoří člověka tím, že hází na zem hroudy hlíny, z nichž se rodí děti. Jeho jméno se odvozuje od slova „ráda“, tj. „strážce“ (strážce prahu). Jeho kult, spíše démona než boha, plodnosti se ozývá ve výrazech „příroda, úroda, porod, rodina, národ.“

Lada je slovanská bohyně byla na našem území hojně uctívána a významná téměř tak, jako Perun. Často je uváděna po Perunova boku jako jeho družka. Měla vytvářet rovnováhou Perunovi, byla protikladem jeho principu mužnosti, síly a moci.
Lada představuje ženskou podstatu v panteonu slovanských bohů. Jak také napovídá její jméno, je bohyní ladnosti a souladu. Její filosofií je žít a nechat žít, je symbolem života a štěstí, modlitby k ní jsou spíše rozjímáním, než něčím strnulým. Nejsilnější je Lada v období jara a léta, její období působnosti slábne od letního slunovratu. Do tohoto období spadalo rovněž nejvíc svátků na její počest.

Mokoša byla slovanská bohyně země a úrody.
Představuje Matku Zemi, je zosobněním vlhké, úrodné a plodné země. Je považována také za bohyni osudu, vládkyni magie a věštby. Podle některých mýtů je Mokoše ženou Svaroga, což dává vzniknout svatbě nebes a země.
U Slovanů byla velmi ctěná, plivnutí na zem se považovalo za trestuhodný čin. Na jaře, kdy se sklízela úroda, nesměli Slované do země zarážet kůly, trhat trávu ani padat na zem. Báli se totiž, že by tím Mokoši rozhněvali a ona by jim nedovolila sklízet. Rovněž rolnické práce mohly být vykonávány až po jarní rovnodennosti, protože do té doby země spala a neměla být rušena.

Morana, Mora, Morena nebo Mařena je pohanská bohyně smrti, velmi známá i v dnešním folklóru. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však považovat za čistě bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná.
Tradičním rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení nebo utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály. Je velmi zajímavé, že přes tisícileté potírání pohanských rituálů se dodnes zachoval jeden z nich ve velmi živém zvyku vynášení Morany.
Hodnocení a komentáře k článku
Článek zatím nikdo nekomentoal.
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.