abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Tunelem III. ::
Autor: Morniel Modrý Kategorie: 13.1.2022
Próza připravit pro tisk

 


Nadstrážmistr Josef Kapelník zamyšleně potáhl ze své elektrické cigarety. Něco na tom bylo špatně. Všechno na tom bylo špatně. Byl zvyklý na své doutníky, a tohle prostě nechutnalo stejně. A ty příchutě! Kdyby tak měli třeba příchuť whiskey. Pročísnul si bradku, a vrátil se k fotkám z místa činu.


Ani tyhle mordy nebyly nějaký staromódní manželský spor, který vyústil v násilný čin. Tady šlo k jeho smůle o rituální vraždy. Symbol sedmicípé hvězdy mu byl sice zcela neznámý, ale pentagram nebo sedmicípá hvězda, to už bylo jedno. Možná ne tomu vrahovi, ale nadstrážmistru Kapelníkovi rozhodně.


Měl objednanou analýzu nějakého symbolisty – symbologa – někoho, kdo se v těchhle věcech rád šťoural. Měl taky na stole tablet s výpověďmi svědků. Jediný, kdo tam byl alespoň něčím podezřelí, byli ti dva studenti, a u těch bylo to nejpodezřelejší to, že vůbec přežili tu nehodu, která vraždám předcházela.


Zvláštní, to načasování. Kapelník nevěřil na náhody jako žádný policajt, ale zatím nepřišel na žádný důvod, proč by někdo boural s vlakem, nalákal na sebe půlku policajtů z města, a pak spáchal tři rituální vraždy. Lidé tohohle typu nebyli sice většinou duševně v pořádku, ale myslelo jim to.


Tablet mu zapípal. Nový email. Analýza byla hotová. Kapelník přelétl prvních pár odstavců o obecném významu sedmicípých hvězd – tyhle mystické žvásty nesnášel – a propracoval se k profilu podezřelého. Ani zde jej vlastně nic nepřekvapilo. Velmi inteligentní, sebevědomý, a především – psychopat na entou.


Dnes už se termín „psychopat“ sice neužíval, ale Kapelník dobře věděl, co se skrývá pod nánosem slov ve zprávě. Ego, ego a zas ego. Kdokoli, kdo vraždil promyšleně, ho musel mít. Museli jste si svých cílů vážit víc než cizího života. Naštěstí tohle byla taky slabina všech těchhle narušenců. Časem to začali brát na lehkou váhu, a podcenili ty, kdo jim byli v patách.


„Šéfe?“


Nesmělý Rabler, bažant čerstvě z akademie, mu už před chvílí ťukal na dveře, a Kapelník houknul „Dále“, od té doby tu ale mladík postával a čekal, než mu bude věnována pozornost. Inu, a jelikož už ho to čekání nebavilo, osmělil se k té docela nenápadné otázce. Kapelník vzhlédl, a přehodil si brýle na dálku.


„Copak?“


Mohl říct i „Copak, mladej?“, ale nechtěl ho zbytečně srážet. Vzato kol a kolem, Rabler dělal, co mohl. Někdy i víc, než co se po něm chtělo, a to bylo vzácné. Kolegové ho kvůli tomu trochu popichovali, ale Kapelník je krotil. „Aby vám jednou nešéfoval, až já pudu do důchodu,“ to jim minule řekl. Ale počkat, vždyť on toho Rablera vůbec neposlouchá.


„Promiň, vezmi mi to ještě jednou od začátku. Ty dva studentíci?“


„Přesně tak, šéfe. Jejich občanky nesedí.“


„Co tím myslíš, synku?“


Kapelník to nevěděl, ale tímhle „synku“ srážel mladého Václava Rablera víc, než by ho srážel ten ‚mladej‘. Rabler se ale toužil vypracovat na dobrého poldu, a věděl, že Kapelník je nejlepší vyšetřovatel z oddělení, proto byl ochotný překousnout všechno.


„V databázi jsou občanky Karla Nedomanského a Terezie Bradlové. Problém je, že jsou to úplně jiné občanky, než co jste vyfotil.“


Rabler mu ukázal průkazy vedle sebe. Kapelník si rychle zase přehodil brýle na blízko, a opravdu, neseděly. Jména byla stejná, jen ta Terezie byla na druhé občance Tereza. Čísla průkazů ale byla úplně jiná. A dokonce i fotky byly malinko odlišné, i když by přísahal, že to jsou titíž lidé.  


 „Padělky?“ zamumlal si pro sebe. Ale takhle zfušované?


„Nevypadají, ale mohou být,“ podotkl Rabler.


„Jak nevypadají?“


„Všechny ochranné znaky jsou tam, kde mají být, šéfe. Aspoň ty, co se dají vidět na fotce zepředu.“


Celé to dávalo čím dál tím menší smysl. Proč by někdo udělal zjevně falešné občanky dvěma studentům, a dal si tolik práce s tím, aby vypadaly pravě, dokud se na ně někdo nezaměří? Skoro jako by se chtěli nechat odhalit…nebo je někdo použil k odvrácení pozornosti?


Každopádně je musí vidět.


„Předveď mi je, dobře, Václave?“


„Rozumím.“


***


Terezin pokoj byl zrovna tak strohý jako její oblečení. Karlovi to dost připomínalo jeho vlastní ubytování, taky z toho vyzařovala taková dočasnost, touha nezůstávat v daném prostoru déle, než je nezbytně nutné. Dívka vytáhla z krosny pyžamo a kartáček na zuby, a vydala se rovnou do malé koupelny. Ve dveřích si teprve uvědomila, že má hosta.


„Umm…asi si udělej pohodlí tady,“ ukázala na druhou postel, neobsazenou, ale jen momentálně, protože na ní leželo pár dívčích časopisů. Karel přemýšlel, kdo tohle ještě čte ve věku, kdy bydlí na koleji. Mohla by to vlastně být i Tereza, takže by na to možná neměl –


„Ty jsou Lenčiny,“ ozvalo se z koupelny.


Karel se chytil za hlavu.


„Přestaň už!“


„Promiň, ještě to úplně nekontroluju,“ odpověděla dívka.


Tak radši začni, pomyslel si Karel. Pokud byl i tentokrát odposloucháván, nedala to Tereza znát. Brzy se z koupelny ozvalo šumění sprchy. Neměl co jiného na práci, a tak poslechl, sklidil Bravíčka a lehnul si. Notebook měl bohužel v kufru, zato mobil stále u sebe.


Na kolejích naštěstí šla wifi, a tak se Karel zabavil čtením zpráv. Nepřekvapilo ho, že jejich nehoda tam byla. Vědělo se už o mrtvých, a nadstrážmistr Kapelník na kameru s nechutí přiznal, že jde o rituální vraždu. Policii se ale kupodivu povedlo ututlat totožnosti přeživších – tedy krom pana Trinketa, toho afročecha, který dával právě rozhovor.


„Víte, kolik bylo na místě těl?“


„Nesmím vám skoro nic říct, policie mi to zakázala.“


„Kdo ještě přežil kromě vás? Pane Trinkete?“


„Dva studenti vyskočili oknem, byl to zázrak, že přežili. Vůle Páně, to říkám já. Promiňte, už musím jít.“


„Pane Trinkete!“ bylo to poslední, co Karel z vysílání slyšel. Tereza totiž vyšla z koupelny, a sedla si vedle něj. Ihned vypnul vysílání, a začal se jí věnovat.


„Co teď s náma bude, Kájo?“


Pokrčil rameny.


„Nejlíp uděláme, když se vyspíme,“ řekl a položil dívce zlehka ruku na rameno. Neodtáhla se. Dívala se na něj tak…zvláštně. Měla na sobě pyžamo s medvídky Pú, a přesto byla nějakým způsobem teď přitažlivější. Možná za to mohla ta zranitelnost. Rozhodl se protrhnout ticho.


„Ne spolu, teda,“ dodal a Tereza se pousmála.


„Tak teda dobrou,“ řekla a odebrala se na svou postel.


Jestli po vás ale někdy stříleli, a vy jste silou své vůle tři kulky zastavili ve vzduchu, sezdáte pak, že se vám dobře neusíná. K témuž poznatku došel záhy i Karel. Nepřevaloval se, to neměl ve zvyku. Namísto toho ležel na zádech, a otevřenýma očima zíral do stropu nad sebou.


Přemýšlel.


Není pro tohle všechno přeci jen jiné vysvětlení, než rovnou jiný vesmír? Co když je v kómatu, a tohle všechno se mu jenom zdá? Co když umírá? Štípnul se zkusmo do tváře, ale z žádného snu se neprobudil. Což samozřejmě nic nedokazovalo. Sny bývaly zhusta divné.


Na druhou stranu, sny bývaly většinou ještě mnohem podivnější. A říkalo se, že sny nedokázaly udržet kontinuitu. Přitom všechno, co se stalo, bylo vlastně docela logické. Pokud tedy připustíte, že v tomhle vesmíru je docela běžné mít telekinezi a telepatii.


Karla něco napadlo. V čem všem se asi tahle realita liší od té jejich? Ježdění nalevo, zvláštní schopnosti…nevyhrál tu náhodou druhou světovou Hitler? Pak by se tady ale asi mluvilo německy. Ne, uvědomil si, ty změny budou jemnější, drobné. A podle nich se může přesvědčit, že tohle není jen výplod jeho mysli.


Tak schválně, chtěl Hitlera, ne? Vygooglil si ho. Zemřel po atentátu krátce před koncem války, na jeho místo nastoupil Himmler. Válka v Evropě skončila až v červnu, ale norimberské procesy proběhly a svět se dozvěděl o koncentrácích a popírali je jenom pomatenci, stejně jako o nich doma.


Také některé vojenské termíny se drobně lišily. Německý Tiger, postrach tankových bojišť, byl v téhle realitě Wulf II. Jak hledal dál, vzdaloval se od tématu druhé světové. Prvním člověkem ve vesmíru byl stále Rus, ale už to nebyl Gagarin. Za Američany dobyl měsíc stále Armstrong, ale nejmenoval se Neill, nýbrž Niall.


Co vůbec věda? Jak na tom byla? Taky pár pozměněných jmen a dat? Podle všeho ano. Einstein stále vymyslel relativitu, a stále po něm nikdo nevymyslel nic lepšího, až na neověřené pokusy typu strunové teorie nebo smyčkové kvantové gravitace. Teleport ani mezihvězdné cestování nebyly reálné, a lidstvo nevědělo takřka nic o vlastním genomu, natož mozku.


Dobře, tak ověření reálnosti téhle reality už si mohl odškrtnout. Co dál? Z náhlého vnuknutí napsal do vyhledavače „telepatie u lidí“. Pak to změnil na „telekineze“. Nenašel nic než rozmazaná videa bůhvíodkud a mystické bláboly. Ale copak, děl hlas v jeho hlavě, copak byly tyhle schopnosti mainstream? Ani v nejmenším. Takže nemělo cenu je hledat v mainstreamových zdrojích.


A tak se pustil cestou mystična. Přes všechen nános náboženství a rituálů se jen těžko dostával k něčemu užitečnému, nebo alespoň zajímavému. Jedna stránka zmiňovala, že od obojího existují různé druhy. Telekineze se může například vztahovat jen na určitý materiál. Karel neměl chuť teď zkoušet, na co všechno jeho podivná schopnost působí, a tak stránku zavřel.


Zkusil trochu pozměnit zadání a do vyhledavače napsal „průchod mezi světy“ a „sedmicípá hvězda“. Nečekal nic, o to víc byl překvapený. Staré pohanské rituály, symbolismus sedmičky, návrhy, kudy by se dalo projít a kam, to vše obalené nezbytnou snůškou keců.


Praha nikde mezi tím vším nefigurovala, ovšem některé dílky skládačky byly na svém místě. Rozhodně se jednalo o místo s výraznou historií. Navíc místa, kde hranice mezi světy slábla, byla obvykle sama na hranicích, ať už států, lesů či hor. Do toho jejich tunel celkem zapadal.


Přidal do vyhledávání slovo „rituál“. Rázem se dostal na mnohem temnější půdu. Zalitoval, že nemá nějaký prohlížeč temného webu, protože teď by se mu byl hodil. Vraždy byly podle nalezených stránek cestou k získání moci. Někteří pomatenci radili speciální dýky, popřípadě rituální pojídání částí těla, z něhož se Karlovi zvedl žaludek.


 Všechny se ale pozoruhodně shodovaly na jednom. Pokud dojde k úspěšnému provedení všech úkonů na daném těle, získá vrah moc oběti. Bylo to různě formulované, a málokde bylo naznačeno, že se má jednat o nadpřirozenou moc, ale Karlovi už to bylo jasné. Ten blázen, který po něm a Tereze střílel, si chce přivlastnit jejich schopnosti.


A nejen jejich. Podle mnoha webů též platilo, že ‚sedm je více nežli šest‘. Chvíli trvalo, než se dočetl, co se touhle banální pravdou myslí. Šesticípá hvězda byla symbolem Jahveho, starozákonního boha. A mělo-li být něco víc než bůh…byla to absurdní představa, ale tady se jednalo o narušení všeho řádu světa.


Zavřel všechny stránky, vypnul wifi a odložil mobil. Srdce mu bušilo. Ne že by věřil každému kecu z internetu, ale tady se děly podivné věci. Co podivné, přímo nemožné! Ohlédl se na Terezu. Nepoznal, jestli spí, ale věděl, jak je těžké usnout, když vás někdo vzbudí tou banální otázkou ‚Jsi vzhůru?‘, a tak ji nechal. Karel teď neměl na spánek ani pomyšlení.


Což byla jeho poslední myšlenka před usnutím.


Ráno se vzbudil, a marně přemýšlel, kdy naposledy takhle rychle usnul. Jako když ho do vody hodí. Vždycky myslel, že se to jen tak říká, že to není něco, co se doopravdy může stát. Že by ty schopnosti byly nějak náročnější na mozek, a ten si tak potřeboval víc odpočinout?


„Nehledej logiku v paranormálnu,“ ozvalo se z koupelny. Takže Tereza už byla vzhůru. A pořád mu lezla do hlavy. ‚Co jsem ti říkal?‘, pomyslel si Karel. Už mu tím lezla vážně na nervy. Úplně to nekontroluje, připomněl si a dvakrát se nadechl a vydechl a uklidnil se. Tereza vyšla z koupelny, oblečená a umytá.


„Co teď podnikneme?“, zeptala se.


Karel pokrčil rameny. Sám se plánoval probrat dívčinými zásobami a zjistit, jestli tu má kafe nebo černý čaj. Aby nevzbudil pokušení, sdělil tuto skutečnost rovnou i své hostitelce. Ta mu ukázala, kde co najde. Chyběl jen citrón, ale s tím se dovedl smířit. K snídani mu Tereza nabídla sušenky, a ještě se omluvila, že nemá nic lepšího.


„V pohodě, díky,“ mávl nad tím rukou. Oříškové pravda nebyly z jeho oblíbených, ale dokud na ně neměl alergii…Zatím přemýšlel, co by tedy vlastně měli dělat. Jaké mají požadavky? Vlastní bezpečí, to je na prvním místě. Ale musí také něco jíst, nemohou přežívat na koleji neomezeně. Ledaže…


„Vozí sem nějaký donáškový služby?“, sondoval Karel. Tereza přikývla.


„Dole jsou letáčky. Nikdy jsem si nic neobjednala, ale…“naznačila, že by to šlo. Čímž se dostávali k dlouhodobé perspektivě. Mají kde spát, co jíst a tak vůbec, ale jak vysvětlí rodičům, že se skrývají, protože se bojí o život? Jak vůbec budou dál studovat? Bylo zvláštní na to myslet teď, když Karel věděl, že může být doslova osud vesmíru v sázce.


„Hele, já fakt nekoukám schválně, ale nechtěl bys mi říct, proč si teď myslel zrovna na tohle?“, vyrušila ho Tereza z úvah.


„No, večer jsem trochu googlil,“ začal Karel. Pak dívce vyložil vše, co zjistil.


„Nevypadá to, že by byl nějakej časovej limit, dokdy nás musí zabít,“ dodal zkroušeně. Vtom kdosi zabušil na dveře, div že nevypadly z pantů.


„Městská policie Praha dvě, otevřete prosím.“


            Hlas pasoval k pěsti asi jako mléko pasuje ke steaku. Museli tu být nejméně dva policisté. Což nebyla a priori špatná věc, čím víc ochrany, tím líp. A oni přeci nic neudělali, správně? Karel chvíli zíral na Terezu, než jí došlo, že by měla jít ke dveřím. On sám ji následoval.


            „Dobrý den, slečna Bradlová?“ Mluvící policista byl holohlavý a nevelký – Tereza i Karel byli vyšší než on. Zato bouchající policista byl černoch se širokými rameny, a těm bicepsům by nejspíš nedělalo problém vyrazit dveře, kdyby se nikdo neozval. Dívka přikývla, a zeptala se, zda potřebují občanku.


„S tou vaší občankou je právě problém, slečno. Pan Nedomanský?“


Karel se zvláštním způsobem zastyděl, že ho přistihli takhle v dívčím pokoji. Na otázku policisty ale přikývl.


„Vás budeme taky potřebovat. Odvedeme vás teď na strážnici, a tam si s váma někdo promluví, dobře? Nejste zatčený, nebo tak. Jenom si potřebujeme ujasnit pár věcí.“


„Dobře, jenom – no, vlastně můžu jít hned,“ řekla Tereza. Karel si jen skočil pro mobil, a následoval oba policisty a svou spolužačku.

Hodnocení a komentáře k článku
Článek zatím nikdo nekomentoal.
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.