abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Tunelem II. ::
Autor: Morniel Modrý Kategorie: 17.10.2021
Próza připravit pro tisk

„Dobrý den, slečno, pane, nadstrážmistr Kapelník,“ ukázal jim muž legitimaci. Ne že by to bylo potřeba, policejní uniforma vypovídala za vše. Kapelník měl přísný pohled, stříbřitě šedou kozí bradku a frčky na ramenou, z čehož Karel usoudil, že tomu tady velí. Požádal je, aby vytáhli občanky, vyfotil si je, a pak ukázal za sebe na vagón.


„Můžete nám něco povědět k tělům, které jsme tamhle našli?“


„My je našli první,“ řekla Tereza.


„Až na toho, kdo je zabil,“ dodal rychle Karel.


„Nedělejme z toho soutěž,“ usadil je oba Kapelník. Vytáhl tablet a stylus, u někoho jeho věku poněkud překvapivé pomůcky, a začal si dělat poznámky.


„Byli jste mezi cestujícími?“


Oba přikývli. Policista pokračoval.


„Můžete mi popsat, jak došlo ke srážce?“


Slova se chopila Tereza.


„Vyjížděli jsme z tunelu. Tady Kája byl vepředu, a všimnul si, že nemáme lokomotivu.“


„Ale nebyl jsem to já, kdo zatáhnul za brzdu,“ dodal Karel.


„Jo, to byl ten černo – Afro…Čech,“ vypadlo z Terezy. Nebýt vážnosti situace, Karel by se snad začal smát. Ani nadstrážmistr k tomu neměl daleko. Udělal si poznámku do tabletu, a pokračoval.


„Pan Trinket, ano, s ním už jsme mluvili. Podle něj jste pak nějak opustili vagón, ještě než došlo k nárazu.“


„Jo, to taky sedí,“ odpověděl tentokrát Karel. Tereza dodala:


„Proskočili jsme oknem. Teda – Kája nás spíš prohodil.“


Nadstrážmistr nadzdvihl obočí. Přeměřil si Karla, a ten úplně cítil mužovu nedůvěru. Byla ostatně sdílená.


„Všichni to museli vidět,“ vyblekotal Karel.


„Když máte zrovna nabourat, lidem občas něco unikne. Ale rozbité okno svědčí ve prospěch vaší výpovědi,“ řekl Kapelník. Karel z toho nedokázal poznat, zda mu to prošlo – ale co mu vlastně mělo procházet, vždyť říkal pravdu!


„V jakém stavu jste našli těla?“, vyptával se policista dál.


„No…mrtvá,“ rozhodila Tereza rukama.


„Tím myslí, že jsme je nezabili my,“ dodal Karel a dívka přikývla.


„Ta stará paní byla na sedadle, vypadala, že jí to hodilo dopředu, když ten vlak boural. A ti dva vzadu, tam byla taková spousta krve, vůbec nevíme, co se jim stalo,“ doplnila.


Karel si všiml, že se teď třesou ruce pro změnu Tereze, i když i ona to rychle zakryla. Tolik se soustředil na sebe, že si dosud nevšiml, jak je na tom. Byla bledá, a očividně taky v šoku. Teď, před Kapelníkem, si ovšem nemohl dovolit jí nějak utěšovat nebo tak, vždyť v žádném případě nebyli pár, i když kamarádi rozhodně ano.


„Dobrá, děkuju vám za výpověď,“ zabalil Kapelník svůj tablet zpět do brašny.


„A neodjíždějte nám nikam daleko, možná se vás budeme potřebovat ještě na něco zeptat, dobře?“


„Dobře,“ přikývl Karel. I Tereza souhlasila, a tak je policista opustil a šel se zřejmě věnovat vagónu.


„Divný,“ řekla dívka.


„Co myslíš?“


„Nechtěl vůbec vědět, co mám v krosně. A ani nás nevyslýchal odděleně, to by asi měl, ne?“


„Možná moc koukáš na detektivky,“ usoudil Karel.


„Nebo to není až tak dobrej policajt,“ teoretizoval dál. Pak mu došlo, že nemá svůj kufr. Nechal ho ve vlaku, a toho času musel být už odvážen do nějakého skladu důkazních materiálů nebo tak něčeho. Na chvilku zauvažoval, že by se šel ještě Kapelníka zeptat, zda ho nedostane zpátky, když Tereze ta krosna prošla. Pak mu ale došlo, že by tak mohl dívku o její zavazadlo připravit, a zastavil se v půlce kroku.


„Kde bydlíš?“, otočil se na Terezu.


„Na koleji na Budči,“ odvětila.


„Já tady u nádraží na Jednotě. Máš to daleko?“


„Je to blízko Ipáku, dvě zastávky metra,“ zavrtěla dívka hlavou.


„Docela bych se na to všechno napila,“ překvapila pak Karla.


„Že bysme jako zašli do hospody?“, kontroloval nevěřícně, jestli se nespletl. Ale Tereza přikývla. Karel potřásl hlavou. Ne že by byl abstinent, ale…no, nepil. Nechutnalo mu to. Maximálně cider nebo podobné sladké limonády s nějakou tou kapkou lihu. A taky tonik, ale bez ginu.


„Mi neříkej, že nepiješ,“ podívala se na něj Tereza.


„Ale jo, jasně, můžem, jestli chceš,“ improvizoval Karel.


„Jsou někde na I.P. dobrý hospody?“


„V jedný jsem zapíjela tu jedničku z analýzy loni,“ přisvědčila Tereza.


Sešli ze schodů do chodby, a namířili si to k metru. Dívka se zastavila, chvíli přemýšlela, pak zavrtěla hlavou, a podívala se na světelnou tabuli, kde zrovna probíhal název konečné metra C – Letňany.


„Divný,“ zamumlala. Karel si neustále pletl, na které straně se nastupuje do daného směru – potřebovali jet směr Háje – ale Tereza se zdála zaražená tím, že ji její orientační smysl zradil. Dívka se otočila na podpatku, a zamířila na druhou stranu, a Karel ji následoval.


„Hodně divný,“ bručela svým tmavým hlasem, ještě když vycházeli na nástupiště. A měla pravdu, teď už i Karlovi něco nesedělo. Když doběhli do metra, vydýchal se, a s jednou rukou na tyči se otočil na Terezu.


„Jsem myslel, že jezdí po pravý koleji?“


„No jo,“ uvědomila si jeho spolužačka.


„Ani bych si nevšimla, ale jo.“


„Možná to změnili nějak nedávno?“, dumal Karel.


„Ale proč?“ Tohle řekli oba zároveň. Podívali se na sebe, a tentokrát už se neubránili smíchu. Potřebovali se trochu uvolnit, a ne dumat o takových hloupostech. Vystoupili na I.P. Pavlově, a hned jak opustili metro, ukázala Tereza na jednu z budov. Stálo tam celkem prozaicky „U dvou kanců“.


„Maj skvělý vlastní pivo,“ olízla se dívka. Karel radši nereagoval.


Dveře jim otevřel portýr, a vešli do typické české hospody. Nejmíň tři číšníci a servírky kroužili po place, u stolů seděli převážně muži, a vzhledem k pokročilé večerní hodině už měli jistě každý nejednu čárku. Chvíli to trvalo, ale Karel s Terezou našli volný stůl, a Karel, aby se nenechal zahanbit – navíc od holky! – si objednal rovnou ležák.


„Nemáme, všechno vypito,“ pokrčil rameny číšník.


„Ale no ták,“ protáhla Tereza. Pak požádala číšníka o tmavý speciál.


„Žádný nevedeme, slečno,“ odvětil pingl.


„Jak to? Není to ani rok, co – “


„Myslím, že jsme ho ani nikdy neměli. Aspoň co já tu pracuju, a to už je určitě přes rok, slečno,“ děl číšník. Tereza nakrčila obočí. Docela jí to slušelo. Karel se rozhodl zachránit situaci.


„Aspoň plzeň musíte mít, ne? Klidně v plechovce. Nalejte nám to do něčeho, a sem s tím,“ poručil. Tereza na něj ukázala a potvrdila číšníkovi, že chce taky. Když muž odspěchal, otočila se na Karla.


„Díky, zachránils mi život.“


„Tak to je dneska už podruhý, žejo? Asi si začnu dělat čárky,“ usmál se Karel, a dívka mu pěstičkou vrazila do ramene, jen tak hravě. Zbožňoval tyhle drobné, letmé kontakty s ní. Měl sice u nich pocit, že musí být rudý jak rak, ale stejně je zbožňoval.


„Stejně ten chlap kecá. Tutově jsem ho tu měla,“ mudrovala Tereza. Naštěstí si jeho rozpaků nevšimla – možná to nebylo tak vidět jako to bylo cítit. Pro zahnání motýlů v břiše – kdo vůbec takhle hloupou metaforu vymyslel? – si Karel poposedl, a změnil téma.


„Takže fakt na tu analýzu nejdeš, jo?“


„Nevím, hele,“ povzdychla si Tereza.


„Určitě máš naučíno jako já, ale taky nevím, jak to se mnou zamává. Jako teď jsem překvapivě dost v pohodě, ale…“ nedokončila větu, protože servírka právě donášela plzně, hezky ještě v plechovkách, se dvěma půllitry na tácku. Nalila jim, a popřála dobrou chuť.


„Ťuknem si?“ nabídl Karel. Jeho spolustolovnice přisvědčila.


„Na život. Ničeho lepšího se jeden nedožije,“ vypravil ze sebe. A podle všeho to nebyl takový nesmysl, protože Tereza se i zasmála, než se napila. V pití jí ovšem stačit nemohl, sklenici položil o dobrých šest čísel výše naplněnou než ona. Všechno zlé ovšem je pro něco dobré, a právě dívčino tempo mělo způsobit, že ji Karel bude muset doprovodit na kolej. O tom ale později.


„Dáme si něco k večeři?“, zeptala se dívka, když si utřela pusu od pěny.


„Nevím…co tu vaří?“ Na těžkou českou kuchyni neměl Karel zrovna náladu, a Tereza to opět nějak poznala.


„Nemyslím rovnou vepřovou se zelím. Myslím, že polívka by docela stačila.“


„Ok, to zní fajn.“


Karel nahlédl do meníčka a vybral si zelňačku. Tereza si řekla o totéž, a než stihl pingl přinést obě porce, rozproudila se mezi oběma stolovníky konverzace, kterou bychom mohli označit jako matfyzácké flirtování. Od flirtování obyčejného jej dělilo pouze používání slov jako „konvergence“, „limita“ a „Cauchy“.


A pak ještě ten drobný fakt, že ani jedna ze zúčastněných stran si nebyla nějakého flirtování vědoma. Natožpak aby slova byla doprovázena nějakými letmými doteky rukou. Pokoutné úsměvy ovšem nescházely. Karel si teprve teď měl šanci všimnout, že Tereza má zelené oči, stejně jako jeho táta. On se v tomhle zvrhnul po matce, měl ty nejobyčejnější hnědé.


„To takhle vejde bar do komutativního algebraika,“ zkusil na Terezu ten nejvíc inťošský vtip, co znal. Chvilku trvalo, než si to rozebrala v hlavě, ale jak jí došlo, že komutace znamená vlastně volnou záměnu pořadí, a kvůli tomu nevešel komutativní algebraik do baru, začala se smát.


Donesli jim polévku, a oba se pustili do jídla. Tereza se vzpamatovala ze svého záchvatu smíchu, a rozhodla se vyrovnat účty.


„Víš, co udělá kalkulačka za zvuk, když spadne do hnoje?“


Karel zavrtěl hlavou.


„Čvut!“


Málem vyprskl smíchy. Měl zvláštní pocit sdílení. Smáli se oba, ale jen v tom to netkvělo. Jako by se teď mezi nimi vytvořilo jisté spojení. Karel ani netušil, že právě natrefil na velmi podstatnou myšlenku, ale tak už to bývá. Místo toho, aby objevil podstatný rys jejich nastávajícího příběhu, užíval si raději přítomný okamžik, a buďme upřímní, tohle člověk u první lásky dělat má.


Tereza si objednala další pivo. Bylo to druhé, nebo už třetí? Karel úplně ztratil přehled, a to měl sám jedno jediné, a měl s ním co dělat. Hodina poněkud pokročila, a vtipy docházely. Na oba začala doléhat tíha jejich vzpomínek.


„Proč myslíš, že ty hvězdy byly zrovna sedmicípý?“


Tereza pokrčila rameny.


„Lidi, co tohle dělaj, bejvaj hodně na hlavu. Jakože HODNĚ. Třeba chce zabít sedm lidí?“


„Teď už jenom čtyři,“ podotkl Karel. Nechtě tím učinil atmosféru ještě víc pochmurnou. Myslet na smrt nesedí lidem za bílého, šťastného dne, natožpak za počínajícího soumraku a poté, co jste se s ní málem setkali tváří v tvář. Přirozeně pak po téhle větě sklouznete – když nejste úplně natrvdlí – k úvahám typu „měl jsem tam umřít taky?“ a možná ještě horším „co když jsem na řadě?“.


Právě tyto úvahy se teď Karlovi začaly honit hlavou. Už dojedli, a do dalšího půllitru se mu nechtělo. Tereza dorážela své třetí, a vypadala, že má taky dost. Vlastně vypadala, že se chystá odejít. Zvedl se jako první, a neobratně jí podal kabát.


„Děkuju,“ usmála se na něj unaveně. Zaplatili, každý zvlášť, a vyšli na ulici.


„Zdá se mi to, nebo auta jezdí po levý?“, ukázala dívka na silnici. Karel se zarazil. Tohle přeci nemohla být pravda? Zamrkal, promnul si oči, a pak stočil dívku na druhou stranu, směrem ke koleji, kde bydlela. Znal to tam, a ještěže tak, protože kdoví, zda by teď Tereza na Budeč trefila. Přeci, aby auta jezdila po opačné straně?


Uličky Prahy jsou dozajista na mnoha místech krásné. Budeč k těm místům nepatří. Nenajdete tu žádné pěkně malované domy, ani podloubí či náměstí. Samotná budova koleje je sice nově omítnutá, ale to je asi tak to nejlepší, co o ní lze říct. Tak daleko ovšem neměli oba matfyzáci dojít.


Na rohu Lublaňské a Koubkovy se dívka náhle zastavila.


„Dobrý?“, zeptal se Karel, protože myslel, že bude Tereza zvracet.


„Ne, já jenom…Pozor!“, vykřikla Tereza a ukázala doprava, na parkoviště.


Karel se otočil. Zpoza dodávky se vynořil muž, a vytáhl pistoli.


„K zemi!“


Nestihl poslechnout. Nestihl ani zavřít oči. Výstřel byl příliš rychlý. Přímo na komoru, mezi oči. A díky tomu Karel viděl, že se tři kulky zastavily ve vzduchu pár centimetrů od jeho čela. Prostě tam tak visely, nevěděl, co si o tom má myslet, bylo to jako v Matrixu, nebo mu možná probíhal život před očima, ale pak ho Tereza strhla k zemi, a Karlovi došlo, že zbytečně.


Trojí cinknutí ho v té dedukci utvrdilo. Projektily neškodně dopadly na zem, když síla, jenž je tam držela, ustala ve svém mystickém působení. Po střelci ani památky. Zmizel jako pára nad hrncem. Karel se natáhl po jedné z kulek. Byla teplá, jak se asi od vystřelené kulky dá očekávat, a zdeformovaná, ale ne jako od nárazu.


Spíš jako by ji zbrzdilo tření. Což nebylo možné. Tření se v takováhle situaci zanedbávalo. Pro fyziky a kulky bylo mezi Karlem a střelcem dokonalé vakuum. Tak co se to ksakru právě stalo?


„Nemám ponětí,“ hlesla Tereza.


„A ty,“ ukázal na ni prstem.


„Ty mi čteš myšlenky!“, vyhrknul. Podívala se na něj, obličej pořád trochu vyděšený, ale teď hlavně udivený a nesouhlasný. Než ale mohla něco říct, Karel zdvihl ukazováček do vzduchu, a navrhl.


„Jsme fyzici, ne? Navrhuju experiment.“


Vytáhl peněženku, a hrabal se chvíli v drobných, než našel korunu.


„Otoč se zády, já hodím, kouknu se, a ty tipneš, co padlo.“


„Kájo, tohle je celý nesmysl,“ děla dívka, ale poslušně se otočila.


Hodil poprvé.


„Hlava.“


Trefila se.


Podruhé. Potřetí. Popáté. Vždycky intenzivně myslel na to, co padlo, a Tereza vždy hádala správně. Dokonce když si jednou pomyslel „lev“ místo „orel“, dívka to řekla! Pak se sice opravila, ale Karla to nenechalo na pochybách. Vyzval ji, ať se otočí zpátky k němu.


„Takže jedna ku dvaatřiceti. Něco přes tři procenta šance, žes to uhádla náhodou. Ještě máš pocit, že je to nesmysl?“


„A ty auta, a to metro!“, vrtěla dívka hlavou. Pořád tomu nemohla docela uvěřit, ale Karel věděl, co jí přesvědčí docela. Otevřel dlaň, v níž stále držel kulku. Vyhodil ji do vzduchu, a soustředil se na jedinou věc. Zpomalit její pád. Povedlo se mu to až těsně nad zemí, ve výšce jejich kolen.


Kulka se tam zastavila, a vznášela se na místě jako prve. A zatímco se Tereza skláněla, Karla začínala bolet hlava jako střep. Zkusil vztáhnout ruku směrem ke kulce, ale netrvalo dlouho, a upoutaly ho Tereziny vlasy, a bylo po soustředění. Kulka znovu cinkla o asfalt, jen tak aby se neřeklo, a dívka se napřímila a vlasy si uhladila.


„Takže tys zrovna zastavil letící kulku,“


„Tři,“ podotkl Karel.


„Fajn, tak tři. Já ti čtu myšlenky, a auta jezdí po levý straně. Kájo, co se to ksakru děje?“


Karel pokrčil rameny. Už měl něco na mysli, ale jakožto soudný člověk to nedokázal vypustit z úst. Ale potom si uvědomil, že to ani vypouštět nemusí, protože Tereza mu viděla do hlavy, a řekli to naráz.


„Jsme v jiný realitě.“


„A někdo tu rituálně vraždí lidi,“ dodala Tereza.


„A my jsme asi na jeho seznamu,“ přisadil si Karel. Až mu přejel mráz po zádech, když to vyslovil nahlas. Ani Tereza nevypadala dvakrát klidně. Přecházela sem a tam a šermovala rukama ve vzduchu.


„Musíme…to někomu říct!“


„Komu?“, oponoval Karel.


„Máš pocit, že policajti ti uvěří? Maximálně tě pošlou na Bulovku kvůli otřesu mozku!“


„Musíme se nějak dostat do bezpečí!“ pokračovala Tereza.


„Tvoje kolej má nějakou ostrahu, ne? Snad by tam na noc šlo zůstat,“ dumal Karel. Dívka se otočila jako blesk a vyrazila směrem k Budči. Měl co dělat, aby jí stačil, a to měla podpatky a skoro jedno promile v krvi. Strach jí opravdu dal křídla.


Křídla. Rozhodně nebyl teď čas to zkoušet, ale s tou telekinezí, kterou podle všeho teď ovládal, by se nejspíš mohl vznést. V hlavě rychle provedl pár výpočtů. Zastavil tři kulky, malé, ale velice rychlé. Ty létaly tak tři sta metrů za vteřinu – díky, detektivky! – a vážily kolik, pár gramů? To dávalo hybnost tak jedno kilo krát metr na vteřinu.


Kdyby sám měl takovou, letěl by tak dva centimetry za sekundu. Doslova šnečím tempem. Ale letěl by. Možná. Jestli by ho teda něco nevyrušilo anebo zase Tereza nepohodila tou svou kšticí. Když nad tím Karel tak přemýšlel, vlasy byly to jediné, co měla dívka vždy pěkně upravené.


„Díky,“ zaznělo před ním.


„Přestaň!“ Karel se chytil za hlavu, a zkoušel si představit cihlovou stěnu, zeď, za níž by Terezu do svojí hlavy nepustil. Těžko říct, zda to mělo nějaký efekt, protože už došli ke dveřím koleje Budeč, a dívka nedala víc najevo, že by z té zdi nějakou cihličku viděla.


„Hm,“ řekla místo toho. Zalomcovala dveřmi. Byly zamčené.


„Tady se večer zamyká?“, zeptal se Karel. Dívka zavrtěla hlavou, pak se ale plácla do čela.


„Jsme v jiný realitě! Takže…co moje klíče? Co moje karta? Nic tu nemusí fungovat!“


Karel ji vyvedl z omylu. Pěsti fungovaly i v téhle realitě stejně dobře. Zabouchal tou svou na dřevo dveří, až se zatřásly. A vida! Od svého stolku ve vrátnici vstala starší, širší dáma, a vyrazila jim vstříc. Když otevřela dveře, Tereza už měla svou studentskou kartu v ruce.


„Dobrý den, já…já tu bydlím. Myslím.“


„Vy si nejste jistá?“, opáčila žena huhňavým hlasem unaveného člověka.


„No…teda, bydlela jsem tu, jo, bydlím tu, jenom…“kličkovala Tereza.


„Neví, kdy se měla vystěhovat,“ zachraňoval Karel situaci. Babka převzala Terezinu kartu, a dveře se za ní zavřely, jak se belhala zpět za svůj stůl. Za chvíli se vrátila.


„Neopírat se o sklo,“ pokárala napřed Karla, který se polohlasem omluvil a strčil ruce do kapes. Pak dostala Tereza zpět svou kartu.


„Pokoj tři sta patnáct, návštěvu pro dnešek promíjím, zítra ať má vlastní pokoj,“ děla vrátná, a Karel sotva stačil strčit nohu do dveří, než se za ní zavřely. Oba matfyzáci pak vyrazili k výtahům. Vrátná si sedla zpět do své malé kukaně, a vrhla poslední pohled za odcházejícími.


„Člověk by řek‘, že na sklo se nešmatá v žádným vesmíru,“ zamumlala si pro sebe, než se vrátila ke křížovce.


 
Hodnocení a komentáře k článku
Článek zatím nikdo nekomentoal.
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.