abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Tunelem I. ::
Autor: Morniel Modrý Kategorie: 22.8.2021
Próza připravit pro tisk

Před Prahou je několik tunelů ze všech možných směrů. Třeba ten u Kralup nad Vltavou je dost dlouhý. Přerušují jej ale drobné výjevy na Vltavu, a tak není člověk celou dobu ve tmě. Pak je tu ale jeden tunel, rovnou než člověk dojede na hlavní nádraží v Praze, a ten stojí za to.


Ať už je zima nebo jako teď červen, čeká vás tam pět minut tmy. Ne že by se jí Karel bál. Tma byla, když už něco, spíš jeho spojenec. Měl sedm dioptrií nablízko, takže čistě hypoteticky, kdyby měl třeba bojovat potmě, jeho sluch – který byl opravdu dobrý – by mu dal jistou výhodu.


Stejně Karel pochyboval, že by to stačilo. Nebyl příliš vysoký, postavou spíš do šířky, a ránu nikomu nedal celých dvaadvacet let, co byl na světě. Vzato kol a kolem byl ale se svým životem spokojený. Studoval na dobré škole, doma měl u rodičů zázemí, na to stipendium sice vloni nedosáhnul, ale letos –


Jenže to bude muset napřed dát tu zkoušku z analýzy.


Nejlíp na jedničku, ale to byla spíš utopie. Karel věděl o jediném člověku, který tu jedničku od Milanského získal. Na třetí pokus, ale přece. Doteď jí to záviděl, a zároveň ji o to víc obdivoval. Tereza. Na matfyzačku byla pěkná dost, ačkoli jí to trochu kazil ten vkus. Karel ji nikdy, ani na zkouškách, neviděl v ničem aspoň trochu hezkém.


Potřásl hlavou. Zkouška bude už zítra, a jestli ji má složit, musí pustit Terezu z hlavy. Kdyby jenom nebyli v tom hloupém tunelu, nebo kdyby vlak měl rozsvíceno v kupé, mohl by se ještě mrknout do sešitu, něco si zopakovat…Takhle mohl jenom sedět a zírat do tmy.  


            První světlík, pauza, druhý, pauza, třetí, pauza, delší, protože čtvrtý měl zřejmě poruchu, no a pak to Karla přestalo bavit. Začal vzpomínat na Heineho větu, ale myšlenky měl zamlžené únavou, a pak, bez tužky a papíru nebyl nikdy schopný nic kloudného vymyslet.


Podíval se na hodinky. Už v tom pitomém tunelu byli věčnost. Nádraží bylo hned za ním, a tak se rozhodl, že aspoň zabije čas tím, že si sundá z police kufr, vezme batoh na záda a přesune se ke dveřím. Po cestě kontroloval kupé, která míjel.


Vesměs byla prázdná, což by někoho mohlo udivit, neboť v tuhle hodinu – bylo sotva půl šesté – cestovalo do Prahy lidí habaděj. Karel ale věděl, že před rychlíkem, jímž právě jel, po stejné trase z Berlína do Prahy jezdíval i mezistátní expres. Ten vyzobal velká města podél trasy, a na rychlík zbyly – inu, zbytky.


Došel na konec vagónu. Jelikož tunel pořád nekončil, začal Karel studovat svoje okolí. To dělával, když neměl co jiného na práci. Teď mu ale štěstí nepřálo. Chodbičku osvětlovala snaživá, leč matná zářivka, a její záře neodhalovala nic, na čem by oko déle ulpělo.


Krom zářivky vycházelo světlo ještě z panelu, jaký obvykle najdete na konci nebo začátku vagónu. Karel neměl ani ponětí, co všechna ta světélka znamenají, ale vymýšlet si teorie byla přece náplň jeho vysněného povolání, no ne? A tak se stalo, že právě on si jako první všiml, že už není ve vlaku.


Některá světélka blikala, další svítila nepřerušovaně. Bylo tu docela dost červené, nějaká žlutá, a žádná zelená, což byl jeden z důvodů, proč Karel začal tušit, že je něco špatně. Zatím si ale říkal, že je to všechno jenom jeho bujná představivost. Pak jej upoutalo střídání světla a stínů na panelu.


Otočil se, a vyhlédl z okna. Černočernou tmu protínaly světlíky, stejné, jaké viděl i předtím z kupé. Jenže něco tu nesedělo. Světlíky se pohybovaly špatným směrem. Karel si doteď myslel, že je v posledním vagónu, ale světlíky ho přesvědčovaly o opaku. Podle nich stál u předního konce tohohle vagónu, bráno po směru jízdy.


Což nebylo možné, uvědomil si Karel. Kdyby stál u předního konce, musela by před ním být přinejmenším lokomotiva, nemluvě o dalších pěti vagónech. Jenže tu nebylo nic. Jediné, co se blížilo, bylo ústí tunelu. Znepokojivě velkou rychlostí.


Tohle nebylo dobré, to Karlovi došlo ihned. V tuhle chvíli bylo jedno, jak se vlastně vagón odpojil, ale zbytek vlaku tu před nimi musel ještě být, a nejspíš zastavil na Hlavním nádraží, jen pár set metrů za tunelem. Otočil se, a začal hledat záchrannou brzdu. Věděl jistě, že tu někde je. Potíž s takovou jistotou je, že vám tu brzdu nepomůže najít.


No tak, je to velká červená krabice, musí tu někde být! Zatím lokalizoval Karel jen to pitomé kladívko na rozbíjení oken. Chodbička se mezitím začínala plnit dalšími lidmi, kteří už se chystali vystupovat. Jeden z nich, vytáhlý hubený černoch, přikročil ke Karlovi a zeptal se ho, co se děje.


„Jedem ven, a nabouráme, a já…musíte mi pomoct najít brzdu!“, sypal ze sebe Karel. Teď, se všemi těmi lidmi – bylo jich asi deset – to bude ještě horší. I když, o moc horší už to být nemohlo.


„Kájo? Co se děje?“


Byla to Tereza. Prodrala se mezi lidmi, krosnu na zádech, oblečená v takovém tom obleku pro dívky, které chtějí zakrýt všechnu svojí sexualitu. Ale na to teď nebyl čas. Jestli se nevzpamatuje a nenajde tu pitomou brzdu, bude Terezin špatný vkus jeho poslední problém. Ohlédl se. Tunel už končil, a přesně jak Karel předvídal, stál před nimi na nástupišti vlak. Dělilo je sotva pár set metrů od jeho lokomotivy.  


„Mám jí, chlapče!“, zahlásil černoch.


„Všichni se držte!“, varoval pak lidi.


A zatáhl za ni.


Co následovalo mělo ze všech nejmíň překvapit právě Karla s Terezou. Přeci jen, oni byli budoucí bakaláři obecné fyziky, a náplní jejich studia byla mimo jiné jednoduchá mechanika. Vlivem zrychlení – záporného, takže technicky vzato zpomalení – vznikla ve vlaku síla, která jimi prudce cukla ve směru původního pohybu.


Skončili pěkně na hromádce, jeden na druhém, a nádavkem s Terezinou krosnou pořád na dívčiných zádech. Sbírali se ze země, brzdy skřípěly, vagón zpomaloval, mašina před nimi houkala, a Karel si v duchu přísahal, že už v životě nesvěří svůj osud Českým Dráhám. Houkání se blížilo a blížilo, a bylo už jasné, že nestihnou zabrzdit včas.


Musel něco udělat.


Prorazil kryt kladívka, nedbal na prsty pořezané o sklo, mrštil kladívkem do okna, to se kupodivu neodrazilo, a pak chytil Terezu za ruce a skočil, a nejen že se strefili do okna, ale zároveň nějakým fyzice neznámým způsobem nabrali dost velkou rychlost, aby ho svou společnou váhou roztříštili, a proletěli skrz něj ven.


Jeden z těch zázraků, co se dějí při velkém stresu, myslel si tehdy Karel. Na to, jak se mýlí, měl přijít až později. Z následujících vteřin už mu ulpěl v hlavě jenom hlasitý náraz, všeobecný křik a Terezino koleno. Dopadlo mu totiž přímo do rozkroku. Ze všech částí, kterými by se mě mohla dotknout, to musí být zrovna tahle, pomyslel si Karel.


Tereza se na něj podívala, a pak mu vlepila pohlavek.


„Jau? Za co to bylo?“, ohradil se Karel.


„Vážně? Se musíš ptát?“


„Zachráním tě, a to mám za to,“ zamrmlal Karel, stále poněkud otřesený a zmatený. Copak to s tím kolenem řekl nahlas? Vstali, Tereza si sundala krosnu, a rozběhli se na pomoc komukoli, kdo by mohl být ve vlaku zraněný. Nebyli sami, z nástupiště se sbíhali další lidé, někdo už volal sanitku. Jak se sem bude dostávat bylo ve hvězdách.


Karel přiběhl ke dveřím a jedním tahem je otevřel – muselo v nich něco povolit, protože když nastupoval, rozhodně takhle plynule nešly. Černoch, který předtím zatáhl za brzdu, ležel opřený o dveře od toalet a ztěžka oddychoval. Ruku měl zkroucenou v nepřirozeném úhlu vedle těla.


„Jste v pořádku?“


„Díky, docela ano. Jděte dozadu,“ instruoval je muž.


Tereza se dostala před Karla a kontrolovala kupé. Ve druhém seděl muž středního věku, otřesený, ale v pořádku. Pak následovala tři prázdná. Až to další přimělo dívku vyjeknout. Karel ji nahlédl zpoza ramena, a málem se pozvracel. Mrtvolu totiž ještě nikdy neviděl.


Starší žena ležela hlavou na sedadle. Zřejmě si při pádu zlomila vaz. Obličej bez výrazu, ještě s otevřenýma očima a bezzubými ústy dokořán. Na čele měla krvavě červený pentagram. Ne, uvědomil si Karel, tohle nebyla pěticípá hvězda, ale sedmicípá. Opravdu, musel se přesvědčit, že se nepřepočítal.


„Co je ti do toho, kolik cípů má ta hvězda, bože?“, strčila do něj Tereza. Karel si teprve teď uvědomil, že má prst ve vzduchu, a stydlivě jej stáhl. Kolem mrtvé stařenky ležely její věci. Kupodivu tu nikde neviděl cokoli, co by mohlo ženě způsobit tu prapodivnou ránu na hlavě.


„Téhle už nepomůžeme, jdeme dál,“ zatahala ho dívka za rukáv. Poslechl, a vyrazil po chodbičce směrem od místa nárazu. Neočekával, že by zde našel dalšího mrtvého, už ta paní byla spíš smolný případ, nešťastný odraz. Ukázalo se ale, že se mýlil. V posledním kupé ležela těla rovnou dvě.


„Tohle přeci nemohl způsobit ten náraz,“ potřásla hlavou Tereza, jako by Karlovi četla myšlenky. Muž a žena středního věku leželi na protějších sedadlech, na čele měl každý stejné sedmicípé znamení, a kolem byla krev. Dost krve. Připomnělo mu to bůhvíproč čaj, který vylil onehdy na koleji. Taky byl úplně všude jenom z malého hrnku.


„Madam, ustupte prosím,“ zazněl zpoza Terezy autoritativní hlas. Karel se otočil, a uviděl ženu v záchranářské kombinéze, v jedné ruce lékárničku, zatímco druhou rukou odstrčila celkem hrubě Terezu z cesty. Poté, co si prohlédla místo činu – jak jinak tuhle krvavou lázeň nazvat? – zavrtěla hlavou a kupé zas opustila.


„Vy dva jste to tu našli?“, ukázala na Karla a Terezu. Přikývli.


„Jsou tu ranění, tamtudy, a ještě jedna mrtvá,“ ohlásil Karel. Samotného jej překvapilo, jak chladně to zkonstatoval. Jako by to ani nebyl ten samý mladík, který neúspěchy u důležitých zkoušek oplakával. Stres, ten tu očividně hrál obrovskou roli. Nebýt něho, možná by teď na tom s Terezou byli daleko hůř.


„Vy dva tu hlavně počkejte na policii,“ nakázala jim záchranářka, a odebrala se dopředu. Další muži v bledých žlutých úborech nastupovali zadními dveřmi vagónu, a Karel s Terezou se mezi nimi prodírali ven, aby nepřekáželi. Došli na perón, a tam to na Karla padlo. Sedl si na hranu nástupiště, ruce se mu třásly, a ztěžka oddychoval.


Tereza si podřepla vedle něj, musela si kvůli tomu trochu vykasat nohavice kalhot, ale v danou chvíli už neměl na její přednosti ani pomyšlení. Položila mu ruku na rameno, a neobratně dvakrát přejela sem a tam. Karel se pousmál. Možná nebyla jeho přítelkyně, ani v tomhle dvakrát neexcelovala, ale musel ocenit, že se snaží.


„Jsem ti ještě nepoděkovala. Takže díky…supermane,“ šťouchla do něj přátelsky. Bohužel se strefila do ruky, kterou měl Karel od pádu naraženou, takže vyjekl bolestí. Snažil se to skrýt, ale moc se mu to nepovedlo, protože dívka okamžitě zamumlala „Promiň“ a poodstoupila.


Karel vstal, a oklepal se, fyzicky stejně jako mentálně. Doufal, že se mu povede hodit alespoň proteď vše za hlavu. Zítra pořád měl zkoušku z analýzy. Oni oba ji nejspíš měli, soudě podle toho, co měla Tereza na sobě – ke kalhotám ještě sako – ale těžko soudit, zda by tu zkoušku měli absolvovat ve svém současném stavu.



„Já teda zítra na tu analýzu nejdu,“ podotkla Tereza, a Karel se užuž chtěl zeptat, jak ví, že on na ní jít měl. Místo toho se ale dočkal gesta rukou naznačujícího, že někdo přichází...


Hodnocení a komentáře k článku
Článek zatím nikdo nekomentoal.
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.