abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Duchové z řetězu - první část ::
Autor: Sardirius Kategorie: 17.9.2019
Próza připravit pro tisk

Vejdu do hospody a uvítá mě její klasický ruch. U každého stolu sedí pár postav a debatují, kouří, jedí nebo provádějí mnohé jiné věci. Znova mě napadne, že tato hospoda je vlastně plná protikladů. U jednoho stolu sedí nějaká studentka, popijí kafe a její stůl je přeplněn skripty, náčrty a všemu vévodí notebook. Hned vedle sedí čtyři místní pijani. Hrají karty, popíjejí levné pivo a silně kouří. U stěny sedí dvě zahalené stařeny nad podivným talířem a plným hrstmi si nabírají různé části kuřecích těl a ze zubů si tahají zbytky.

 

 

 

Zcela rutinně se začnu přesouvat k pravému rohu. Stojí tam takový postraší velký stůl. Je tam něco kolem deseti míst a skoro pořád tam někdo sedí. Jednou ho Kata vtipně označila za naši milovanou kancelář. Ten stůl jí vlastně je. Většina zákazníků za námi chodí k tomu stolu. Pořád tam někdo z firmy sedí.  Prostě to je náš stůl a z toho se stalo takové zažité pravidlo Začátku Podivna. Takových pravidel je víc. Hospodský se oslovuje výhradně Housle. Rvačky a bitky probíhají na dvorku za záchody. Na baru sedí jen cajti. Dluhy vybírá Štěrg. Je jich mnoho, ale člověk se je rychle naučí. Pokud ne, no to se moc nestává, řekněme.

 

 

 

Sednu ke stolu na své obvyklé místo. U stolu sedí jen Lucka. Pozdravíme se a já začnu tahat skripta ze školy. "Kde je Tom? Já myslel, že nemáme moc práce," nadhodím konverzačním tonem a přitom doufám, že se Lucka rozpovídá a já se zase vyhnu učení. Lucka bohužel odpověděla, aniž neodtrhla pohled od knihy co četla: "Šel do středního kruhu."

 

Zkusím druhý pokus na rozpoutání diskuze: "Co tam dělá?" Lucka jen pokrčí rameny: "Prý se tam něco stalo. Možná, že cajti budou potřebovat pomoct," a následně se vrátí zpátky ke své knize, ach jo. Smutně si povzdechnu a pohledem se vrátím zpátky k učení. Jen se začtu do skript už cítím vnitřní odpor. Já vím, studuji to dobrovolně, ale ta legislativa je fakt eklhaft. Dobře poslední zoufalý pokus: "Nosit balíčky tam a zpět a občas vyhledat zatoulaného. To je dost nuda" pravím konverzačně. Lucka mě s pohledem upřeným do knihy odbije: "Je to dobře placené." Na to už nemám co říct. Práce pro firmu je můj jediný příjem.

 

 

 

Pracuji prozásilkovou firmu. To znamená, že jestli něco potřebujete, my to zařídíme. Potřebujete nějaké suroviny na váš nový lektvar? Hledáte dostatečně čerstvé tělo? Postrádáte mrtvého příbuzného? Vaše vlčata se zatoulala? Vše splníme, ale za náležitý poplatek. Jsme také součástí partnerského ochranného programu. To znamená to, že mimo byty, ve vnějším pásu a části středního pásu jsme zákon a policie. Taková nájemná policie.

 

 

 

Prokousávám se učivem mediny, když ke stolu dojde Housle. Postaví přede mě sklenici jakési žluté tekutiny, poté se odbelhá za bar. Usměji se, očividně si Housle konečně zapamatoval mojí obvyklou objednávka. Chodím sem teprve 17 let každý den a to očividně stačí. Vždycky si objednávám Tu pravou. Jedná se o jakou si směs bylinek, limonády a cideru. Nějak nikdo neví jak to vyrábí, ale stojí to za to. Pamatuji si, když jsem se ho ptal poprvý jak se to jmenuje on jen pokrčil rameny s tím, že většina lidí říká tu pravou pípu housle a honem.

 

  

 

Fixem si podtrhávám další větu ve skriptech, když ke stolu si sedne Lukáš. Je v černé kožené bundě a má na sobě potrhané džíny. Z hlavy si sundá sluchátka ze kterých duní Vivaldi. Posadí se a hned spustí: "Jdu z Nástupiště." Lucka ho svým věcným hlasem přeruší: "Vnější kruh. Používej správnou terminologii, kdo ti pak má rozumět." Lukáš zakroutí hlavou a mě je jasné co se dělo poté co jsem v pátek odešel dřív z Darku. No nic snad se nebudou hádat dlouho.

 

Lukáš nelení a pokračuje: "Přišel jsem z vnějšího kruhu a tam se klevetí, že se stala vražda."

 

"To není nic neobvyklého," tentokrát se ohradím já, ale Lukáš se nedá: "Jo já vím, ale prý vraždil poltergeist"

 

Podívám se na Lukyho zda si nedělá legraci. "Já myslel, že všichni pražští poltergeisti jsou na Vyšehradě? Že tam mají hezké sanatorium," povím opatrně. Luky potřese hlavou: "Mají, ale kdo ví co se stalo." Lucka nevydrží a zapojí se do diskuze svým typickým učeným hlasem: "Poltergeist by neprošel přes vnější kruh. Tam by si ho někdo všiml a zavolal by cajty nebo někoho z ochranného programu." Naše diskuze by zajisté trvala delší dobu, kdyby z tmavší části hospody nevyšel postarší muž se šedivými vlasy a tělem atleta. Byl to Tom, náš nadřízený. Pomalu došel ke stolu, sundal si klobouk, poté přes opěrku pověsil dva své meče a pak si pověsil dlouhý černý kabát na věšák. Pomalu dosedl za stůl a pronesl: "Zdar, mám pro vás práci."

 

 

 

•••

 

 

 

Pomalu jdu na metro a přemýšlím nad tím, co nám řekl Tom. Poté co si sedl a Housle mu donesl pivo, hodil nám fotky. Nebyl to moc hezký pohled. Ulička byla klasická z Bubákova. Zdi uličky byli podivně promíchané, někde vyčnívali červené cihly, jinde hladká vrstva betonu a vše bylo doplňováno různými druhy omítky.  Stejně různorodá byla i cesta. Ve výsledku se nedalo moc dobře určit co je zeď na zemi a co zem na zdi. Samozřejmě celou bizarnost scény doplňovala okna a schody. Okna moderní plastová a za nimy zeď, okna velká gotická, jako průchody do dalších uliček, okna na zemi a pod nimy schody nebo okna z půli v zemi. Vše doplňovali schody různých tvarů a které se točily všemi možnými směry a vedli do dalších podobných uliček. Dveře jsem nehledal, okna je nahrazují. Vše zastíralo podivné modré světlo, které je tím silnější, čím víc se člověk noří do Bytů.

 

 

 

Normální člověk, který se vyrovnal se samotným okolím, by byl zděšen roztrhanými těly, ale člověk otrlý pokrouceným poměrům Bytů shledával na celé scéně děsivé to, že z některých zdí a samotné podlahy vyčuhovali nohy, ruce a někde byli vidět obličeje v bolestivé agónii. Ty to oběti byli zaživa vtažení mimo zdi Bytů. Průchod pevnou hmotou je extrémně bolestivý, ale to, co je za těmi zdmi, si ani nedovedu představit. Celkový obraz byl takový, že v uličce někdo zmasakroval skupinu elfů a dost brutálně. Podezření je na poltergeista, jelikož nikdo jiný není schopen volně procházet zdmi Bytů, ale v magii není nic jisté.

 

 

 

Překvapivě Tom pověřil vyšetřováním na Vyšehradě mě. Ne že bych si vyloženě štěžoval, ale Lukáš byl zklamaný, těšil se, že bude nějaká akce. Chápu ho, nudí se, ale Tom byl očividně připraven na odpor a vytasil se s další prací. Cajti shání nějakého pobudu. Ten by měl být v Praze a my jsme jediné partnerská firma zde. Tom mi dokonce poslal Patrika a Noe. Oba byli celkem nováčci a já se měl očividně postarat, aby z nich byli dobří kolegové. S Noe se nebojím, je to zkušená nekromantka, ale bojím se o Patrika - je upírem krátce a nejsem si jist, jak na něj bude působit Vyšehradské sanatorium. Dokráčím na Metro, seběhnu eskalátory a vlítnu do metra. Vystoupím na zastávce Muzeum a přestoupím na linku C. Tam na mě čekají Noe a Patrik.

 

 

 

 Jen jsem vylezl eskalátory tak je vidím. Noe vypadá jako osmnáctiletá dívka, ale její tak stopadesátá let. Její hezký dívčí obličej doplňují dlouhé a černé vlasy. Spousta dívek by určitě také záviděla i tu její hubenou postavu, ale já věděl jaká je cena za tuhle její krásu. Její bledý obličej byl v kontrastu s hluboce tmavýma očima. Byla oblečená v černých lehce gotických šatech a v rozporu se svým oblečením v ruce držela svítivě růžový smartphone ze kterého vysel přívěšek s nějakou anime postavou mě zcela neznámou. Byla úplně klidná, i když lidi si jí prohlíželi s nepokrývanou zvědavostí. Za to Patrik vypadl rozpačitě. Zjednodušeně se dal popsat jako emo, kterého oblíkli do veselého oblečení podle poslední módy. Patrik si velmi zakládal na tom, aby vždy vypadal upraveně a hezky. Nehty si nechával dělat ve kosmetických studiích. Kadeřnici navštěvoval častěji než některé dámy, ale jeho upírstvím s tím zamíchalo. Upíři vypadají vždycky lehce temně. Patrik to po čase vzdá. Doufám, jelikož teď výsledek není upokojující, ani pro Patrika, ani okolí.

 

 

 

•••

 

 

 

Vzal jsem celou skupinu a vydal se na Vyšehrad, přesněji na Vyšehradský hřbitov. Zde je v jednom rohu takový nenápadný hrob. Patrik na něj nejdřív nechápavě hleděl a poté se na mě otočil: "Já myslel, že jdeme do sanatoria."

 

Povzdechnu si, ale praktické přednášky se ujme Noe. Nahodí rádoby Lucčin hlas, když něco vysvětluje. Podobnou

 

přednášku jsem slyšel kdysi od Toma. To jsem tady byl krátce a používal jen svojí přirozenou magii Fénixe a popravdě jsem dělal slušný pitomosti. No a pak mě Tom trochu pro fackoval a seznámil, s tím jak to na zemi funguje. Předpokládal, že jsem zrovna vylezl z nížích sfér. Po pochopení situace mi vše vysvětlil i včetně toho, že používáme každý jinou magii, ale některé triky máme stejné, jako například Vidění. Kde člověk ztenčí svoji barieru, auru nebo jak to zrovna nazýváte a spatří svět bez obalu zalitý nicotou co nás vysává a v ní svítí energetické zdroje, jako například zamaskované dveře do sanatoria. 

 

 

 

Za dveřmi byly točivé nerez schody. Schody končili v katakombách. No, katakomby si člověk představí jako podzemní osvětlené nějakým špatným osvětlením a laděné do středověku. Chápu, že Patrika zarazil pohled, který jakoby někdo vystřihl z nemocnice. Jasné ledkové osvětlení, několik sedaček, věšák, stolek zasypaný časopisy a recepce za kterou sedí, tady se to rozchází z nemocnicí. Za stolem seděla osoba v kutně, ale rasu, či něco takového jsem nedokázal určit. Noe se na mě podívala a já kývl směrem k recepci. Noe jako nekromant má na takovýchto místech větší vliv.

 

 

 

Patrik byl očividně v hlubokém zamyšlení. Otočím se na něj a zeptám se: "Co tě trápí?" Patrika se na mě podívá. "Co to jsou poltergeisti zač?" řekne takovým polohlasem. Tuhle otázku jsme čekal, ale jednoduchá odpověď není. Nadechnu se a pomalu začnu mluvit: "Každý máme své jádro jak víš a každý ho musí nějak obnovovat, či starat se o něj. Také víš, že jádro je zdrojem moci a dovoluje nám být v energetickém plusu oproti nicotě." Patrika se na mě podívá pohledem "myslíš, že jsem tak blbej" a pronese: "základy magie mám za sebou."

 

Nijak nereaguji a pokračuji: "Poltergeist je ten kdo přišel o fyzickou schránku, ale jeho jádro stále drží barieru. Je to duše uvězněná v bariéře." Podívá se na mě vyděšeným pohledem. Já jen smutně pokračuji k hořkému konci: "Stává se to obětem opravdu mocných kouzel a" větu nestihnu doříct Patrik mě předběhne: "Nemrtví co zemřou jinak než na vyhasnutí jádra. Dává to smysl a je to děsivé. Proč mi to nikdo neřekl?"

 

 

 

Nestihnu odpovědět, jelikož Noe je u nás s další postavou v kutně. Tady mohu bezpečně říct, že se jedná o ženu. Noe nás představí: "Patriku, Martine tohle je hlavní ošetřovatelka Ilona." Ilona se hned ujme slova:" Ráda pomůžu partnerské firmě, dnes sem přivezly jednoho divokého poltergeista, mohlo by se jednat o vašeho pachatele. Mohli byste mě následovat." Její hlas je medově ledový a dost panovačný. To mě dost překvapilo, ale očividně když někdo pracuje většinu života se šílenci, umírajícími a dalšími, tak se sarkasmus a melancholie doslova v budují do duše. Prošli jsem ocelovími dveřmi, které byly vyztuženy stříbrem a dalšími antimagickými kovy. To, že na druhé straně dveří bylo několik uzamykacích run a ornamentů je jen detail. Pocit, že vstupujeme na nějaké velice důležité a zabezpečené místo byl všudy přítomný.

 

 

 

Křižovali jsme uniformní chodby a míjeli zavřené ocelové dveře. Tu a tam se ozval výkřik. Po asi dvou minutách chůze dorazíme k dalším dveřím, které vypadají, jako  všechny předešle. Ilona se na nás podívá, poté na Patrika a začne se nadechovat, ale jsem připraven: "Musí to vidět, občas je pravda krutá, ale nutná." Na Patrikovy je vidět zmatení, ale než se stihne vyjádřit už Ilona otevře dveře a vede nás dovnitř. Místnost je vybarvená do bíla a u stěn jsou nemocniční postele a přístroje. Vše ale očividně opuštěné, ale u zadní stěny, je kupole zeleného světla. Tohle zelené světlo nám bylo známe, jednalo se o zadržovací kupoli, ale tahle byla vylepšená. Ilona se dalo do vysvětlování: "Cajtská hlídka ho našla jak poletuje v Bytech. Naše zařízení patří mezi špičkové na zadržení Poltergeistů a jejich následné dožití." Mezitím co Ilona mluvila, jsme se přiblížili ke kupoli. Ilona nás předešla a udělala několik gest a část kupole se lehce prohnula dovnitř.
Mohli jsme vstoupit.

 

 

 

To co nás čekalo vevnitř bylo dost šokující a nepříliš snadně popsatelné. V úplné jednoduchosti tam byla koule v průměru tak tři metry a uvnitř se něco komíhalo jak jsem vstoupily komíhání se ustálilo v postavu. Tedy spíš v pokřivenou parodii na postavu. Ta se vrhla proti stěně koule s děsivým jekem a následně se odrazila. Postava znova a znova narážela do koule a ječela. Nejhorším na tom bylo, že člověk pokud poslouchal dost dlouho ten jekot tak uslyšel co postava říká. Byla to prosba o pomoc, prosba o slitování smíchaná s jekotem neuvěřitelné bolesti.

 

 

 

Patrik se zapotácel musel to být šok. Noe ho šetrně vyvedla z kupole. Já se obrátil na Ilon: "Nejde uspat abychom mohli udělat test krve?" Snažil jsem se překřičet jekot: "Ne, je ještě moc akční a pár dní tak zůstane. Pak ho přesuneme na speciální oddělení." To není dobré. No nic bez testu krve, který poskytuje jednoznačnou odpověď zda daná bytost vraždila danou oběť se musím spokojit s jednoduchým testem na jaderná rezidua, ale Ilon my odvětí, že je to standartní test a vyšel negativně. Zbývá jen zajít na to jejich speciální oddělení. Dostanu instrukce jak tam mám dojít, jelikož Ilona musí na příjem. Tak, že vydám labyrintem chodeb.

 

 

 

 Nikde nevidím Patrika ani Noe, asi šli do čekárny. Nebudu je přibírat, jelikož nečekám na oddělení něco nového. Poltergeisti budou v ochranném poli a uspaní a bude tam dozor. Dojdu před dveře a zdvořile zaklepu. Nikdo se neozve. Otevřu a vstoupím do chodby Fénix poprvé od rána ozve, ale je to houby platné nemusím být inkarnací démona na to, aby my řekl, že něco takovédleho je divné. V chodbě nejsou světla, asi aby nerušili poltergeisty. Nechám si ve dlani stvořit plamen a lehkým gestem ho zformuji do koule, kterou nechám levitovat nad ramenem. Světlo osvětlí chodbu ve které stojím. Je to zase ta uniformní chodba jen je temnější a dveře na sobě mají římské číslovky. Z pod některých dveřích se line zelené světlo. Vydám se chodbou. Není příliš dlouhá. Na jejím konci jsou dveře a na nich napsáno, že se jedná o kancelář ošetřovatele. Opatrně zaklepu a když podle očekávání se nikdo neozve otevřu dveře a vstoupím do místnosti.

 

 

 

Místnost je od krve. Opatrně obejdu stůl. Tělo hlavního ošetřovatele leží za ním. Něco mu odpálilo hlavu. Zda to byla magická střela, psychické kouzlo či jakýkoliv jiný magický, či nemagický prostředek neurčím možností je, ale požehnaně. Podívám se na stůl a ležím tam balík pětitisícovek. Měl bych se podívat po nějakých papírech a zjistit za co je dostal. Peníze se v Bytech moc nepoužívají. Pro nás je univerzálnějším platidlem energie.

 

Tentokrát však děkuji za to, že hostím démona. Odskočím od stolu, který následně exploduje v hromadu třísek. Skrze dveře spatřím střelce. No spíš spatřím jeho pistoli. Lehce ztenčím bariéru a hned vidím jak v nicotě září zbraň, spíše její zásobník. Magii obohacené kulky. Tady někdo šel zabíjet efektivně a levně. Zkoncentruji se. Rozpadnu se a znova se složím, až u zdí. Lucka tomuhle triku říká krátká teleportace. Mě osobně se víc líbí to co říká Kata, že blinkuji. Místo kde jsem byl exploduje. Slyším rychlé kroky. Vykloním se z dveří a pošlu jednu ohnivou kouli směrem odkud slyším kroky. Ta zasáhne zeď na konci chodby. Tajemný střelec zmizel asi ve dveřích ne druhém konci chodby. Jsou jediné otevřené. Rozběhnu se za ním. Dveře vedou do jakési úklidové místnosti kde je zadní stěna vybouraná a vede to do pražského podzemí.

 

 

 

Vlítnu dovnitř a hned po kotníky zapadnu do vody. Kulka třískne do protější stěny. Blinknu se do výklenku. Co mě překvapuje, je to že tady je zavedené osvětlení. Očividně tudy střelec nejde poprvé. Nejdou hned se opravím, jelikož když se vykloním, abych opětoval palbu, tak vidím druhého útočníka. Fakt, že po nich metám ohnivé koule, je lehce překvapil. Jak často potkáte někoho kdo dovede jen tak z fleku metat firebally. Ach ta Kata a její hry. Znova se dají na útěk. No a já za nimi. Dají se za roh. Několik kulek na mě, několik ohnivých koulí na ně. Rychle se přemístit do nového krytu a pokračovat, občas se blinknout.

 

 

 

Docela se začínám zahřívat. "Spal je." tichý hlásek v mé hlavě mi oznámí, že jsem dosáhl teploty, kdy Fénix dokáže mluvit přímo na mě. Fénix a já jeho zosobnění. Démon úsvitu a ohně. Zběžně se podívám na bezkontaktní teploměr co mám místo hodinek. Hmm 80 stupňů celsia. Slušné. Najednou se vynoříme z jedné chodby do kvádrové místnosti se schodištěm po obvodu. Je ocelové a docela nové. Zdá se že se blížíme do novějších částí podzemí. Vyběhnu po schodišti. Schody vedou na malou plošinu a pak do další chodby. Rychlé blinknutí a už koukám do chodby. "Sakra." uklouzne mi ti dva běží chodbou k něčemu co vypadá jako portál, ale krajina co je ve vykrojeném okně reality je vnitřek bytů. Nelegální vchod. Chodba je dlouhá, ale oni jsou už v půlce. V ruce mi zahoří oheň. Kouli rozdělím na menší a tuhle salvu pošlu v před.

 

 

 

“Nechť hoří noví úsvit.” Šeptá Fénix a já jen v myšlenkách kroutím hlavou: “Proč se v takovýdlech situacích  chováš jako hroznej kretén.” Mám štěstí zasáhnu jednoho do zad. Zásah ho hodí po hlavě vpřed. Druhý se otočí a v ruce drží řetěz. Roztočí ho nad hlavou a praští sním do stěny a ta se zavlní. Pár cihel i praskne. Poté praští retězem do podlahy, to ale poslední článek řetězu nevydrží a praskne. Z konce řetězu se vyvalí zelená koule a rázuje si to přímo na mě. Podvědomě blinknu dozadu. Netrefil jsem se na schody. V poslední okamžik se chytnu kovového zábradlí. Z vchodu do chodby vyletí zelenavá záře, následně se změní ve tři koule, které zmizí v různých stěnách. Celé to doprovází neskutečný řev. Co to sakra bylo? Není čas tak se blinku zpátky do chodby. Ti dva jsou skoro o vchodu. Rozběhnu se. Nádech. Krok. Blink. Nádech. Krok. Blink. Zrychluji. Cítím jak se moje tetování rozpaluje do běla. Nabírám do pěsti oheň. Jsem skoro u nich, poslední skok. Udeřím

 

 

 

Pomalu se usadí prach. Sakra nestihl jsem je. Stojím v díře ve stěně. Můj uder jen prorazil stěnu a skončil jsem v něčím sklepě. Opráším ze sebe prach. Vydám se zpátky. Začnu si rovnat myšlenky, ale jsem přerušen. Začne se ozývat jekot. Rozběhnu se vpřed. Slabé zachvění Fénixe mě varuje a já prudce zastavím. Ze stěny vyletí poltergeist, ale je omotán řetězy, které ho jakoby stahovali zpět. Máchne rukou ke mně, zaječí a je stažen řetězí zpátky do stěny. Další výkřik z místnosti se schody. Co se děje? Znova vyrazím. Když dorážím na schodiště zrovna vidím jednoho poltergeista mizet ve stěně. Zase omotané ho řetězy. Chvíli je ticho, které prořízne pokřivený hlas: “Pomož nám, ledově pálí, řetězy naší zkázy”. Prudce se otočím ze stěny vedle plošiny kouká dívčí obličej. Nikdy jsem neviděl poltergeista takhle zblízka. Vypadají jako průhlední zelenkavý lidé. Její obličej je křiven bolestí. Dojdu blíž k ní. “Co můžu udělat?” Pošeptám a ona svým pokřiveným hlasem řekne: "Znič to, dlužíš to, jemu to dlužíš." Víc nestihne ze zdi vyrazí řetězy a stáhnou jí do zdi. Cítím vztek. Ne Fenix zuří. Nějak se mi točí hlava. Moc jsem přehřál naše myšlenky se míchají. Svezu se po stěně a zůstanu sedět. Zhluboka se nadechnu. Temnota se kolem mě utahuje. Neudržím se a propadnu do ní.

Hodnocení a komentáře k článku
ashuas 6.9.2020
6.9.2020

test

 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.