abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Jak přicházejí sny - část třetí ::
Autor: PEEPA Kategorie: 2.8.2011
Dobrodružství připravit pro tisk

Trvalo to delší dobu, ale konečně je tady třetí část, pokud někoho bude zajímat. Omlouvám se za drobné zpoždění, ale v rámci dovolené jsem se k uveřejnění dříve nedostal. Nuže k dnešním postavám.
Nejprve si přečtěte něco o Nathanovi, poslední postavě, která je volně k dispozici. A další bude následovat Kalevatar, kterou si se svým návratem na Abarin rozhodl jeden její hráč ještě vzít do péče. Tak vzhůru na to.

Nathan - lidský šermíř
Postavu hráli: Orin, Derethwolf
Stručná historie
Nathan se narodil v přístavním městě království, které je křižovatkou všech obchodních cest. Jeho otec Rawall byl váženým obchodníkem a členem obchodní Rady města, matka Yneffer měla na starost domácnost a výchovu Nathana. Už jako malý byl krásné dítě se zlatými kudrnatými vlásky, jemnými rysy a tváří andílka.
Nathanovi se dostalo nejlepšího vzdělaní, neboť otec v něm viděl svého nástupce v řízení rodinného podniku a neváhal utrácet těžce vydělané peníze za učence z celého světa. Také Yneffer měla veliký vliv na Nathanovu výchovu,  neboť chlapce učila hrát na hudební nástroje všeho druhu. Nejvíce si zamiloval hru na obyčejnou píšťalku.
Když mu bylo 15let, poprvé spatřil Panthery, elitní vojenskou jednotkou, která byla oddána výhradně králi. Nikdy nezapomněl na to, jak majestátně projížděli ulicemi města.
Brzy na to Yneffer onemocněla rakovinou a nastaly těžké časy. Rawall, neváhal vynaložit veškerý svůj majetek na její léčbu. Bojovala dlouhé tři roky, než podlehla. Rodinné úspory byly pryč a Rawall propadl ve svém smutku alkoholu. Tehdy 18letý Nathan zkoušel pozvednout rodinný podnik z trosek a snad by se mu to i podařilo, kdyby si Rawall nenašel jinou ženu. Tehdy veškerý žal a vztek, který v sobě Nathan dusil od smrti matky, vytryskl na povrch a Rawall ho ve zlosti a opilosti vyhnal z domu.
Nathan se vydal do hlavního města, z domu si odnesl jen píšťalku po své matce a pár osobních věcí. Měl sen, stát se jedním z Pantherů, aby na něj byla matka hrdá. Nastoupil do královské akademie, kde začala jeho slibná vojenská kariéra. Jen ti nejlepší se mohli dostat k užšímu výběru do jednotek Pantherů a on chtěl být mezi nimi. Pro jeho zlaté kudrnaté vlasy se mu začalo říkat Zlatovlasý. Po nocích si pískal melodie, které ho naučila matka, a často vzpomínal i na svého otce, ale hrdost mu nedovolila vrátit se.
Po pěti letech poctivé dřiny vyhrál Turnaj Modrého meče a byl vybrán mezi čekatele k Pantherům. Po sedmi letech tvrdého vojenského života nejen prokázal své vůdčí schopnosti a cit pro taktiku, ale dotáhl svou techniku se zacházení s mečem téměř k dokonalosti v nesčetných bojích, zlomil mnoho ženských srdcí, ale to jeho nemohla mít žádná z nich. Ve svých třiceti byl spolu s ostatními čekateli pasován na Panthera.
Na léta strávená u Pantherů vzpomíná jako na nejkrásnější okamžiky svého života. Spolu s královskou rodinou procestoval celou zem křížem krážem a poznal spousty důležitých lidí i krásných žen. Ze služby odešel ihned po atentátu na královskou rodinu, který vedla právě skupina Pantherů. Vydal se do divokých zemí na severu. Sám se toulal světem se svým věrným vraníkem, kterého dostal od Krále jako dar a vydělával si jako nájemný žoldák. Při jedné bezvýznamné potyčce byl zraněn a spadl na něj hořící vůz. Tehdy zemřel Nathan Zlatovlasý, řečený Anděl.
Před smrtí ho zachránili léčitelé, ne však před ním samotným a jeho pýchou. Popáleniny, které utrpěl na svém obličeji a zbytku těla, z něj udělaly netvora. Své znetvoření proto zakrývá maskou, kterou mu daroval Opat kláštera. Nikdy ji nesundává ve společnosti. Odešel od lidí a začal chovat koně daleko od civilizace, aby nemusel snášet odmítavé pohledy žen.
Nathanův sen
Sny. Brány do duše. Chvíle, kdy se každému z nás může vyjevit něco z minulosti či budoucnosti. A stejně tak i scénáře naprosto absurdní, u kterých lze jen nevěřícně kroutit hlavou a nelze si z nich nic konkrétního odnést.
I tuto noc se ti jeden dostavil.
Bývalo to často, co jsi se těšil společnosti žen. Ale to je již dávno. Již dlouho jsi nepoznal teplo hřejivého těla po svém boku. Teplo, které lze nazvat bez nadsázky tím nejlepším druhem tepla, které kdo kdy vynalezl.
Ale tentokrát jsi taktéž ve společnosti ženy. A ne jedné. Rovnou dvou.
Chvilku se zorientováváš v tom, čí společnost tě dneska obšťastňuje a zjišťuješ, že jsou to známé tváře. Sillaya a Kalevatar. Eflka a lidská žena. Na jejich tváři je extáze jak se těla vás všech tří proplétají v roztodivných tancích vášně a lásky. Samozřejmě, nejlépe se cítíš ty. Obě dvě se o tebe střídají v pravidelných intervalech a na nejrůznější způsoby. Přesto, ač jsi již téměř šílený touhou po uspokojení, přesto nepřichází. Přesto jako by tě tam nechtěly dovést a chtěly si s tebou hrát co nejdéle. Až do svítání. A potom celý den, další noc, snad až na věky.
Však najednou se v očích jedné zableskne podivná stopa, která tam ještě před chvilkou nebyla. Ani nevíš, kde se tam vzala, ale nemůžeš s tím nic dělat. Již téměř k smrti vyčerpaný ležíš na zádech a hraješ si s ňadry obou a jen přihlížíš tomuto divadlu. Dívky, či vlastně ženy, se na sebe podívají a tu zahlédneš i v očích druhé stejnou jiskru. Takřka identickou a nyní konečně prohlédneš a zjišťuješ co znamená. Je to jiskra nenávisti a rivality.
A potom, z ničeho nic (jak už to tak ve snech bývá) se ti obě dívky přestávají věnovat a vrhají se na sebe. Však již ne v tanci vášně nýbrž smrti. Dýky objevivší se v jejich rukou si s vervou zabodávají do svých bělostných a zpocených těl. Chceš křičet, aby toho nechaly, Chceš je prosit. Chceš obětovat vlastní život, aby obě tyto krásky mohly žít, ale nejde to. Můžeš jen ležet, dívat se, plakat a nakonec jen ucítit poslední výdechy jak obě spočinou na tvé hrudi a jejich krev se začne mísit. Cítíš poslední výdechy pohrávající si s tebou, ale teď už nejsi vzrušený. Už jsi jen nešťastný. Slzy ti kanou po tvářích nebo po tom, co kdysi tvářemi bylo, a dívky umírají. Takřka současně...

A tehdy jsi se probudil. Byl to strašlivý sen. Pot se ti perlí po celém těle a ty můžeš jen zhluboka dýchat, aby jsi se uklidnil...

Kalevatar - elfí chodkyně
Postavu hráli: Tanulka, Carlist Rieekan, Draculia, Carlist Rieekan
Stručná historie
Kalevatar ještě jako malé zelené elfí kotě našel jedné květnové noci v ošatce na svém prahu v lese Galentauru taktéž zelený elfí obchodník Vardamir. Neměl dceru, takže ji chtěl se svou ženou vychovat jako vlastní, ale Kalevatar si po čase uvědomovala, že je nalezenec, a tak jejich snahy příliš neoceňovala a zrovna nejlépe s nimi nevycházela. Jen se svým nevlastním bratrem Aikanárem občas kula pikle, ale jen do doby než si i on uvědomil, že je třeba býti spořádaným občanem a vést nezávadný život. Nevycházela nejdříve z prostého důvodu - vzdorovala jim iracionálně, cokoli řekli bylo špatně, cokoli poručili nesplnila, vybíjela si tak na nich vztek kvůli své opuštěnosti, jakoby to byli oni, kdo ji nechal v lese samotnou. S neposloucháním přišla nevábná společnost a jak se říká, s kým chléb jíš, s tím píseň zpíváš, zabředla do místní party chuligánů natolik, že přes bahno neviděla slunce.
Vždycky měla svou hlavu a svůj názor, téměř ve všem vlastně byla tak trochu rebelka, občas jen ryze z principu a občas nad svými protesty neuvažovala, doslova nesnášela věty typu:  „Tohle se pro elfí dívku nehodí.“, takže to rodiče nakonec přestalo bavit říkat a dokonce jí zaplatili nějaké ty výcviky v zacházení s lukem a mečem. Furt je lepší, když vědí, že si tu a tam vybije za celý den energii, nemá čas se za slunce stýkat s mládenci - nedej bůh, aby ji ještě narostlo břicho! - a za měsíce už třeba nebude mít sílu jít pít do hostince...
Naučila se dobře zacházet se zbraněmi a výcvik byl ukončen. Dívčino chování se ovšem nezměnilo a tak ji nakonec rodičové nechali, ať si dělá, co chce, a sama si za to nese následky. To však vedlo jen k většímu odloučení. Často utíkala na několik dnů sama do lesa, až se domu přestala vracet.
Její společnost se zájmem o boj změnila. Teď to byli povětšinou lovci a hraničáři, cestovatelé z dalekých zemí, tuláci a vandráci, ne místní hospodští povaleči. Po večerech a nocích se potloukala po krčmách, flirtovala s mladíky (každý den trocha povyražení) a jinak užívala života. Jednoho dne na to však doplatila, když se zapletla s jistým namyšleným čarodějem a ten vztah nevyšel zrovna nejlépe. Odnesla si na něj opravdu ošklivé vzpomínky, dost nepříjemnou památku v podobě velké popáleniny ve tvaru šípu na pravém rameni a spadla do největšího bahna společnosti, protože neměla kam jít.
Tam ji však našel Mistr a ujal se jí, začal ji učit klidu, znalosti lesa, léčení akupunkturou, boji s mečem a tak dál... Když poté prošla zkouškou, kterou pro ni připravil, vytetoval jí na znamení toho na tvář tetování, jež značí, čím se jednoho dne stane. Během další zkoušky získala společnici v mladé rysici Ilves, vzniklo mezi nimi zvláštní pouto a nic než smrt je už nemůže rozdělit. O té doby se potulovala po lesích, čas od času lovila s lovci, vracela se k Mistrovi, působila jako zvěd a léčitel v armádě jednoho knížectví... zdá se, že by vše mohlo dopadnout dobře jen kdyby nebyla tak přelétavá...
O vládu se nikdy nezajímala a ostatně by radši neviděla na cestách žádné panské hrady, či dokonce přepychové zámky...
Kalevatařin sen
Sny. Brány do duše. Chvíle, kdy se každému z nás může vyjevit něco z minulosti či budoucnosti. A stejně tak i scénáře naprosto absurdní, u kterých lze jen nevěřícně kroutit hlavou a nelze si z nich nic konkrétního odnést.
I tuto noc se ti jeden dostavil.
"Kráčíš lesem. Je stejný jako spousta jiných lesů, kterých jsi během svého života navštívila snad již tisíce, ale přesto je něčím zvláštní. V ruce třímáš flakónek, ze kterého emanuje magická energie. Víš co to je. Není to nic těžkého k uhodnutí. Je to substance, která se nachází snad na jediném místě na světě. Živá voda. Cítíš se nadmíru dobře. Spokojena s tím, že se ti podařilo ukořistit živou vodu pro svého mistra, která jej postaví na nohy. Která jej omladí a vlije do jeho již kornatějících žil novou energii a sílu. Těšíš se na to, až spatříš jeho výraz vděku a budoucnosti, kterou ta malá lahvička ve tvých rukou znamená.
A nakonec dojdeš na mýtinu uprostřed hvozdu. Bezpečně ji poznáváš. Strávila jsi na ní spoustu času, kdy jsi ještě byla v učení. Ani se moc nezměnila, jen na ní teď leží ne jedno lože, ale čtyři. Do srdce se ti zatne ledový dráp, který jej sevře drtivým stiskem. Tolik lidí, kteří by zde mohli být mrtvi a tobě na nich mohlo záležet snad ani neznáš. Navíc jsi zatím tak daleko, že ani ještě nemůžeš rozeznat, kdo na ložích z březových větévek spočívá. Nezbude ti tedy nakonec nic jiného, než se k nim vydat a s hrůzou v očích to zjistit. Nohy tě nesou samy od sebe, i když se ti tam vlastně ani moc jít nechce.
A konečně uvidíš prvnímu tělu do obličeje. Tedy... viděla by jsi do obličeje, kdyby ona osoba obličej měla. Na prvním loži totiž vidíš Nathana. Má stále tu svou masku, ale pod ní vidíš, že má oči pevně zavřeny. Ruce se kříží na prsou a muž v nich třímá bílou květinu a meč. Vypadá majestátně, důstojně, ačkoliv je mrtev. Kdoví... třeba by on se svými bolestmi mohl být tím pravým, kdo by pomohl vyléčit a nechat zapomenout na bolesti tvé.
Druhé lože vypadá téměř stejně jako to první. Jen osoba na něm ležící je jiná. Objeví se totiž před tebou obličej první ženy, kterou by jsi za posledních pár let nazvala přítelkyní. Ano, je to šlechtična v zeleném, jejíž oči z nějakého záhadného důvodu dokáží měnit barvu. Margot. Pokojný výraz ve tváři, lehký úsměv na rtech, ruce zkřížené na prsou. I ona svírá v dlaních květinu. Rudou. Je to květ vlčího máku. Těžko říci, jestli přesně ten samý, jako měl v klopě mladý vinař. Všechny si jsou natolik podobné, že se to nedá s jistotou určit. A u její hlavy klečí skutečně mladý Ged. Hlavu svírá v dlaních a ač se mu ramena netřesou pláčem, přesto cítíš, že je hluboce zarmoucen a nešťastný.
Rychle odvrátíš pohled od tohoto tragického výjevu a jak to jen jde přecházíš k dalšímu lůžku. Muže na něm neznáš...
Muž je oděn do tmavě zeleného úboru, kdy již na pohled poznáš, že je z opravdu fajnové a drahé látky. Zlaté lemování i knoflíky dávají snad jen mimochodem najevo jeho důstojné vzezření. Jeho vlídná tvář je hladce oholena a tak jeho věk můžeš odhadnout na nějakých 35 let. Tmavohnědé vlasy má umyté a upravené. Ruce má složeny na prsou podobně, jako nebožtíci, jenž jsou ukládáni do rakví. Kromě oblečení u něj nevidíš prakticky nic, jen v rukou, jako ostatní mají květinu, je královské žezlo.
Zato ovšem znáš ženu za ním. Je to královna Anabella. Ta ovšem není natolik silnou jako jen o pár metrů od ní klečící Ged. Ramena se jí třesou a s pohledem upřeným na hlavu svého milovaného, hlavu celého království, pláče tichými vzlyky, tváře má od slzí zarudlé a vypadá to, že slané potoky z jejích očí snad nikdy neskončí.
A pak již přichází na řadu poslední katafalk. Až na něm spatříš svého mistra. Pokojně zesnulého a rozhodně nejstaršího ze všech mrtvých. Tehdy už i tobě vytrysknou slzy, když jsi viděla na tak malém prostoru tolik smutku, bolesti a utrpení. Za jeho hlavou navíc sedí tvá věrná Ilwes a upírá na tebe svůj němý pohled. I v něm je smutek. Však smrt posledního, ač by pro tebe jistě byla nejhorší, ti najednou přijde jako nejvíce milosrdnou Zdaleka ne tak krutou, jako smrt, která ukončila život Nathana, muže, který ti je tajemstvím, Margot, když jsi viděla radost s jakou tráví čas s Gedem či Estrendena. Muže, na jehož bedrech spočívala vůle nad celým královstvím. A celému království se za jeho vlády náramně vedlo. Alespoň podle toho, co jsi slyšela, si nikdo na mladého krále nestěžoval.
Tvůj pohled zalitý slzami sklouzne k lahvičce ve tvé ruce. K lahvičce, která obsahuje život pouze pro jednoho člověka. Ale kdo by jím měl být? Kdo z mrtvých by si zasloužil největší právo žít? Čí život má pro tebe největší cenu? Zamýšlíš se nad tím přemítajíc o tom, komu bys podala lék...
Když v tom najednou si uvědomíš, že se to neděje. Že něco takového je naprostá hloupost Že to musí být jen sen...

A skutečně. Tehdy jsi se probudila. Byl to zvláštní sen. Prapodivný. Samozřejmě... je nemožné, aby se všechno najednou stalo, ale kdyby ano... kdyby došlo jen k jedné z těchto věcí a ty jsi si musela vybrat pouze jednu osobu například jen ze dvou... kdo by to byl? Dokázala bys opravdu zvolit s přesvědčením, že děláš správnou věc, svého mistra? Nebo je tvá zaslepenost k ostatním neoprávněná...?

Závěr
A to je pro dnešek všechno. Příští a závěrečná část tohoto seriálu bude již o postavách, jichž se jejich majitelé nemíní vzdát :-)
S tím je spojené i brzké otevření verbířů a v nich příslušné informace o navázání na, slušně řečeno, zamrzlý děj. Doufám, že se mi podaří jeskyni obnovit a rozběhnout a s přispěním spolehlivých a oddaných hráčů ji i dotáhnout k nějakému jinému konci, než je předčasné zavření.
Doufám, že vás tyto články alespoň nějak naladily a přesvědčily, že narozdíl od některých PJů na Abarinu beru své vedení vážně :-)

Hodnocení a komentáře k článku
Carlist Rieekan 2.8.2011
2.8.2011

Příjemné, možná trošku nostalgické vzpomínky ne mne přišly, když jsem si tohle četl ;)

 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.