abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
:: Sázka se smrtí
Kapitola I.
Theurg ::
Autor: Carlist Rieekan Kategorie: 9.1.2007
Próza připravit pro tisk
     Torese probudila ostrá bolest hlavy. Pomalu se posadil. Svět se rozdrolil na droboučké ostré střípky a pomalu, opravdu velmi pomalu, se poskládal dohromady. Tores zaúpěl, ale přesto se pokusil hrdinsky postavit. Další ostrý náraz bolesti a okolí v podobě roztříštěné mozaiky jej donutily svalit se, nebo přesněji řečeno padnout jako podťatý, na kavalec.
     Včera jsem asi trochu přebral, pomyslel si, topíce se ve své kocovině. Hlava se mu rozskočila, připadal si jako by do ní kdosi bušil perlíkem a ne a ne přestat. Trochu se mu ulevilo, ale ne nadlouho. S odplouvající kocovinou přišly vzpomínky na včerejšek, které nebyly o moc lepší než bolest.

*     *      *

      „Takže další rundu pro vás a vašeho hosta, pane?“ ujistil se hospodský.
      „Ano,“ odpověděl vysoký černovlasý muž s poněkud nezdravou barvou obličeje a zadíval se na svého společníka, jenž se mu vůbec nepodobal, „přineste to co nejrychleji,“ dodal panovačným hlasem, v němž bylo poznat, že jeho jazyk dovede hladit a našeptávat, ale i uštědřovat kruté rány a surově mučit. „Najdete tedy tohoto Silmíra Arnasse a promluvíte s ním. Myslím si, že by vám mohl v této – říkejme tomu sázka – pomoci. A nezapomínejte, Toresi, pokud neuspějete, propadnete životem…“
     Tores uhnul pohledem. Do tvrdých ocelově šedých očí, kterými ho probodával bledý muž, se jen málokdo dokázal dívat dlouho a ještě méně bylo těch, kdo dokázali souboj pohledů nad tímto člověkem vyhrát. „Věřte, že na svůj život nezapomínám snadno,“ ujistil Tores muže a všiml si sklenek s lihovinou, které právě přinesl hostinský. Ta jeho mu připadal až příliš velká…

*     *      *

     To bylo všechno, co zůstalo ze včerejšího večera v Toresově hlavě. Jako vrcholek kopce topícího se v mlze, která nad ním nemůže nikdy vyhrát, pomyslel si s trpkostí, tak málo zůstalo z mých vzpomínek. Kdo je ten bledý chlap s ocelovýma očima? A na co se mám ptát Silmíra Arnasse, zvlášť když jej neznám? Navíc se mi nelíbí ty zmínky o propadnutí mého života.
     Bolest odplula kamsi do neznáma a jen občas poslala z nezměrné dálky upomínku na včerejšek. Tores konečně vstal a tentokrát jej závrať neovládla. Sbalil si věci a sešel dolů do lokálu. Velká místnost zela prázdnotou, jen hostinský se marně snažil vyleštit stoly, přestože věděl, že po dnešním večeru je bude muset čistit nanovo.
     To mám ale štěstí, řekl si v duchu Tores, tenhle tu byl i včera večer. A chodil kolem mého stolu. Srdce se mu rozbušilo a zalila jej naděje, kterou dnes ještě nepocítil. Třeba si zapamatoval toho tajemného bledého muže, se kterým jsem uzavřel nebezpečnou sázku…
      „Přejete si, pane Hraničáři?“ vzhlédl hostinský od své práce a vytrhl Torese z úvah.
      „Ehm,“ zapřemýšlel Tores o bohaté snídani, ale jeho žaludek, svíjející se po včerejší pitce jako raněná chobotnice na mořském dně, jej rychle ubezpečil o tom, že případné jídlo by se buď ocitlo během několika chvil na podlaze, nebo by Torese krom hlavy bolelo také břicho. „Dám si džbánek něčeho teplého … bez alkoholu,“ dodal rychle, obávajíce se kouřícího svařeného vína či horkého čaje s rumem, „a žádné jídlo prosím.“
     Hostinský pokrčil rameny, mlčky mrštil hadrem o vlhký stůl a odebral se směrem k výčepnímu pultu a vchodu do kuchyně, brblaje cosi o nezdvořilosti dnešních zákazníků, aby se během několika chvil vrátil zpátky s hliněným džbánem plným pronikavě vonícího horkého čaje. Postavil džbán před Hraničáře a zadíval se mu zpytavě do obličeje.
      „Včera jste to nějak přehnal a nevypadáte, že by vám to přilepšilo,“ zhodnotil Toresův stav po chvíli a bez optání si k němu přisedl, „musim uznat, že jsem nikdy neviděl tak zlískanýho chlapa. Na pokoj jsme vás museli odnést ve čtyřech, ale nebojte se, to vám počítat nebudu. Už takhle jste mi udělal útratu až až.“
     Tores se zašklebil na svůj obraz vzhlížející k němu z hladiny čaje. Nevěděl, zda má brát hostinského proslov jako pokárání, či vybídnutí k nenucenému rozhovoru. „Moc si toho ze včerejška nepamatuji,“ špitl a doufal, že když půjde na hostinského oklikou, řekne mu víc, než kdyby se zeptal přímo.
      „Ani se nedivim,“ ušklíbl se hospodský, „ten divnej chlápek s šedym obličejem, co s váma včera seděl u stolu, toho vypil míň než vy. Dlouho jste se o něčem bavili a pak jste to mohutně zapíjeli. Skoro to vypadalo, jako kdybyste byli dobrý známý, jen kdyby vám ten chlap nevykal. Když jste šel do kytek – to jako že jste se svezl pod stůl – tak ten chlápek zaplatil a odešel. Vyrovnal dluh i za vás, takže mi visíte už jen za pokoj a dnešní snídani, a říkal, že mu to do měsíce bohatě vrátíte. Nevim, co tim myslel, protože u mě v hospodě byl poprve a nevypadal, že by tu s váma chtěl ještě někdy večeřet.“
     Přestože se Tores začal cítit – alespoň po psychické stránce – lépe, teď upadl do hluboké deprese. Špatná nálada a rozčarování jej obklopily jako černý bouřkový mrak. Nejenže ho slova hostinského nepotěšila, ale navíc teď v jeho očích musel vypadat jako nějaký násoska, který se kamarádí s kýmkoli, kdo je ochoten za něj zaplatit.
      „Aha,“ vyloudil ze sebe nakonec, „všechno samozřejmě zaplatím… A ten muž, byl můj přítel,“ zalhal, aby si trochu spravil renomé, byť si nebyl tak úplně jistý, že jeho úskok byl úspěšný. „Nevíte, kde najdu Silmíra Arnasse?“

*     *      *

     Kudůk Silmír Arnass bydlel v polorozpadlé tvrzi několik mil za městem. Malmörnští občané ho tam už dávno vyhnali, proklínaje jej a spílaje mu do nešiků a přetrhdílů a to oprávněně, neboť Silmír se takříkajíc minul povoláním. Přestože byl s obrovskou pompou ve svých třiceti letech jmenován Theurgem, neustále si hrál s ohněm, míchal lektvary roztodivných barev a účinků, mísil nemísitelné ingredience a rozkresloval plány mamutích kotlů s destilovaným plamenem, použitelných k rozbíjení zdí a skal. Jeho rozkošný domek v obchodní čtvrti přitom několikrát vyhořel či vylétl do vzduchu a vzal s sebou několik okolostojících sídel, která většinou nebyla znovuobnovena. Kruh travou a popínavými růžemi zarůstajících zčernalých trosek se středem v Silmírově laboratoři se utěšeně rozrůstal, dokud Cech svobodných alchymistů Cardasu, jehož sídlo se právě ocitlo na hranici, oddělující svět trosek a stínů od okolí, neřekl „dost“. Popravdě řečeno to „dost“ hodně tvrdě a hlasitě zakřičel.
     Silmír se chtě nechtě musel odstěhovat do tvrze, ležící necelé dvě míle severně od Malmörnu. Jeho nový domov se mu vcelku zamlouval. Dva sáhy tlusté kamenné zdi s úzkými štěrbinami oken, těžká břidlicová střecha, naprosto neschopná opustit zbytek stavby a ulétnout kamsi do vzduchu a bytelně stavěné sklepení plné mučících nástrojů nebyly jediné přednosti této budovy. Hlavní výhodou byl božský klid a zdravý vzduch. Nikdo za ním nechodil s prosbami, nářky a výhrůžkami. Nikdo nechtěl, aby přestal se svou milovanou prací. A především okolí nebylo zamořeno zplodinami síry, jež se ve městě bůhví odkud vzaly. Silmír si své nové království zamiloval a zabydlel a nebyl by jej opustil, ani kdyby přišlo dvě stě rozezlených chlapů s vidlemi a cepy.
     I kdyby tohle všechno Tores věděl, neubránil by se při pohledu na temnou siluetu tvrze lehkému mrazení v zádech. Jak se vzdaloval od města, stezka, která byla ponejprv jasná, zřetelná a používaná, teď zarůstala býlím a hluboké vodou vymleté výmoly, v nichž nebyl problém zlomit si při špatném došlápnutí nohu, brázdily cestu jako četné jizvy přetínají tvář starého žoldáka. Tvrz rostla a její výhružný stín se temně rýsoval na pozadí matně zeleného Bleirského hvozdu, jehož nejbližší stromy rostly dobrých pětadvacet mil severně.
     Pouhým okem byla rozpoznatelná třípodlažní čtverhranná obytná věž s mírně se svažující střechou, torza hospodářských budov i rozvaliny hradeb, které v minulosti pevnost obepínaly. Tores přelezl polozasypaný příkop zarostlý bodláčím a kopřivami, protože nenašel žádný most ani jinou cestu, která by vedla na blátivý dvorec uvnitř zbytků obranných zdí. Stanul před jedinou obyvatelnou budovou a zasmušilým pohledem zkoumal okolní zkázu.
     Tak v těchto troskách má bydlet někdo, kdo mi pomůže neprohrát můj život? přemítal zoufale a byl by odešel, kdyby se země neotřásla a krajinou nezazněl hrubý temný sten namáhaného kamení. Nestvůry, přihrála mu mysl jediné slovo.
     Tores tasil svůj umně tepaný meč, zavěšený na zádech, a Usturian (Usturian je Anthalský ekvivalent pozemského Slunce – pozn. autora) rozstříkl světelné odlesky lesklé čepele po zamračené kamenné zdi obytné věže. Sevřel jílec vytvarovaný do podoby dračího ocasu zakončeného ostrým bodcem do levé ruky a s pravačkou nataženou před sebe se rozběhl k úzkým dřevěným dveřím, jež tvořily jediný vchod do pevnosti.
     Vetché červotočem prolezlé dveře se rozlétly hned, jak na ně dopadla pěst běžícího Hraničáře. Tores se ocitl v temné chodbě, osvětlené jen skomírající a čadící pochodní, umístěnou v železném držáku na zdi. Rozhlédl se a všemi smysly se pokoušel pokořit přítmí. Několikero dveří po obou stranách jej nechalo chladným, ale když si všiml schodiště na protější straně místnosti, hořce se usmál. Strhl ze zdi pochodeň a začal sestupovat dolů do sklepních prostor, připraven mrštit pochodeň po první bestii, na kterou narazí.
     Nohy se mu smekaly, jak chvátal po kluzkých schodech, pokrytých lepkavým slizem. Konečně seběhl dolů a vřítil se do rozlehlého sklepení. Tam jeho běh nesmlouvavě zastavilo pevné nepoddajné dno těžké železné pánve.

*     *      *

     Před budovou hostince stanul znavený poutník. Zapadající Urturian doruda barvil dvě vybledlé dračí šupiny, přibité na vývěsní štít zrezlými hřeby. S posledním denním okamžikem vstoupil muž do nabitého sálu. Venku zavládlo šero, ale uvnitř, v hřejivém teple a přívětivém světle místnosti, byla tato skutečnost milostivě přehlédnuta. Poutník se rozhlédl po přeplněném hostinci a s trpkým úsměvem zamířil k jedinému prázdnému stolu v rohu lokálu. Typické místo pro Hraničáře, blesklo mu hlavou, když se posadil a objednal večeři, číši vína a nocleh u úslužně se tvářícího hostinského, jenž v něm na první pohled rozeznal jednoho z potulných Chodců…
     Zatímco Chodec dojídal výtečnou večeři, rozhostilo se v hlasitě povykujícím sále tíživé ticho. Dovnitř vešla postava zahalená do pláště černého jak noc, s ostrými výztužemi v ramenou, takže silueta vypadala hrozivě a až smrtelně nebezpečně. Muž sejmul kápi a odhalil tak svou sinalou tvář, rámovanou lesklými černými vlasy, s jemným nosem, přísnou linkou úst a neúprosnýma ocelově šedýma očima, posazenýma pod úzkým tmavým obočím. Palčivým pohledem přehlédl sál a neubránil se lehkému úsměvu. Pevným krokem, při kterém podpatky jeho vrzajících kožených bot narážely do hrubé podlahy znepokojujícími údery, zamířil k Chodcovu stolu a pečlivě zvoleným tónem se zeptal: „Je zde volno?“
     Odpovědí mu bylo lehké pokývnutí hlavy a opětovný hospodský povyk, který začal hned poté, co se vystrašení zákazníci smířili s přítomností podivného návštěvníka.
      „Zdaleka?“ zeptal se Chodec a pohlédl na bledého muže zelenýma očima.
      „Přesně tak,“ přikývl bledý a rozhodl se, že svou řeč ještě prodlouží: „Zdaleka a za důležitým posláním. Abych byl konkrétnější – někoho hledám a vy byste mohl být tou správnou osobou.“
     V Chodci hrklo. „Já?“ odvětil, „co vůbec o mně víte? Jak můžete říci něco takového?“
      „Hledám neohroženého muže,“ děl bledý úlisně, „a vy se mi jevíte jako ten správný člověk na správném místě, Toresi.“
     Chodci zhořklo víno v ústech. Jak je možné, že zná mé jméno?
      „Na důkaz dobré vůle se vám představím, ať víte, s kým máte tu čest,“ podal bledý muž Toresovi hubenou ruku s dlouhými kostnatými prsty a ostrými nehty, „mé jméno zní-“

*     *      *

      „Tak už se prober, chlape!“ uštědřil Toresovi neznámý pobuda tvrdý políček, „dělej, přece tě nebudu mít na svědomí!“
     Tores ležel na tvrdé kamenné podlaze v kaluži studené vody a cítil pronikavý kyselý pach octa. Bolest, která jej od rána zužovala, se ozvala s novou naléhavostí. Poslepu si sáhl na čelo, kde mu rašila krvavá podlitina. Po chvíli se odhodlal otevřít oči. Celé jeho zorné pole vyplňoval růžolící obličej kudůka s hustým obočím a tmavě hnědými vlasy, spadajícími na kudůkova ramena v křivolakých vlnkách. Jeho oříškově hnědé oči v koutcích přikrášlené jemnými vráskami hleděly na Torese s laskavou dobrotivostí. Buclatými prsty si promnul pěstěný knír a mohutnou bradku, které skrývaly masité rty, a nakonec si poklepal zboku na baňatý nos. „To mi spad kámen ze srdce, že nejseš mrtvej,“ pronesl hlubokým příjemným barytonem, narovnal se v celé své výši sto dvaceti coulů a podal Toresovi ruku v přátelském úmyslu pomoci mu se zvednout.
      „Tys mi ale nahnal strach,“ pokáral kudůk připitoměle stojícího Chodce, jež si mnul bolestivě zraněné čelo, „nejdřív sem vtrhneš jak drak, ani se neohlásíš a kdybych tě neflákl svym nádobíčkem, tak bys tu nadělal pěknej bordel,“ sjel kudůk mimoděk pohledem k masivní pánvi, ležící na zemi dnem vzhůru.
      „Ech. Já… Já se omlouvám,“ pousmál se Tores rozpačitě a sehnul se pro svůj mistrovsky vytvořený meč, „myslel jsem, že se tu děje něco … něco špatného. Přišel jsem nahoru na dvorec a vtom se země otřásla,“ vysvětloval přerývaně Chodec a přejížděl prsty po ostří meče, „neváhal jsem a vběhl dovnitř. Očekával jsem, že tu narazím na nějakou strašnou nestvůry a-“
      „A místo toho tě srazila moje pánvička,“ zasmál se kudůk a odhalil tak své zažloutlé zuby, „a co si vůbec dělal na mým sídle? Sem příde sotvakdo, a když, tak jen kvůli něčemu moc závažnýmu,“ pokýval důležitě hlavou, „takže mi tady nevyprávěj báchorky vo tom, že si chtěl zabíjet příšery v podzemí.“
      „Tak to skutečně nebylo, máte samozřejmě pravdu,“ řekl zasmušile Tores, „nepřišel jsem, abych někoho zabíjel. Já někoho hledám a mám pocit, že jste to vy. Nemýlím-li se, jste Silmír Arnass.“
      „Jo, tos kápl na toho pravýho. Silmír Arnass k vašim službám,“ zapitvořil se kudůk a vysmekl hlubokou poklonu, „takže první věc už máš za sebou. Našel si toho, kohos hledal. A teď bys mi moh říct, pročs ho hledal, ne?“
      „A v tom je právě kámen úrazu,“ sedl si Tores na zem a skryl unaveně obličej do dlaní, „je to totiž trochu složitější…“ řekl a začal pomalu, mírně zlomeným hlasem vyprávět o své polozapomenuté noční anabázi. Kudůk jen mlčky a nevěřícně přikyvoval.
      „Tak to tě nezávidim,“ uzavřel, když Chodec pesimisticky skončil, „uzavřít sázku vo život a nevědět, jak jí vyhrát. Che. A eště navíc jít pro pomoc ke mně, dyž ani nevim, kdo si ty a co je zač ten bledej chlápek. Docela prekér, nemyslíš? Hele, zvedej se z tý země, dáme si ňákej žvanec, najedenýmu člověku to myslí líp než hladovýmu. To mi dycky říkala máma, dyž sem byl nerozhodnej,“ zvedl kudůk z podlahy pánev a pomalým krokem, očekávaje, že jej Tores bude následovat, se vydal do kuchyně.

*     *      *

      „Výborná polévka.“
      „Však mě recept vodkázala moje nebožka bába, nechť je k ní Ation milostivej, a bylo to její rodinný tajemství,“ chlubil se Silmír, „bába dycky říkala, že kdo sní tuhle polívku, tak pak vydrží cokoli. Jo a to se teprve těš na druhý jídlo. Udělal sem omeletu nebožky prabáby, kerá jí předala mojí mámě a ta pak mě. Přidal jsem tam kořeněný hovězí od kosti, můj osobní vylepšovák. Takže, co ty na ní?“ přisunul Silmír Toresovi talíř s druhým chodem.
      „Of fafdu fýtefné,“ pochválil Tores kulinářské umění svého hostitele s plnými ústy, „takfe, fo feť?“ polkl sousto, „myslím, že bychom neměli zůstávat na místě, tím bychom ničeho nedosáhli a jenom bychom marnili čas.“
     Silmír protočil oči. Proč říká my? To je jako by se mnou počítal, zavrtěl rychle hlavou, sice bych se mohl zeptat nějaké sféry, ale… Ne… Už jsem to příliš dlouhý čas nedělal. Může to být pro mě smrtelně nebezpečné, zavrhl jednoznačně jednu z možností, jak řešit Chodcův problém. „Radši bych seděl doma na zadku, ale ty mě chceš vykopat na cestu, co?“ osopil se kudůk na muže, „řekni mi jedinej rozumnej důvod, proč bych měl jít s tebou!“
      „Možná proto, že to v hloubi duše chcete,“ odpověděl klidně Chodec s takovou přesvědčivostí, až Silmírovi přeběhl mráz po zádech.
      „No dobře,“ máchl Theurg rukou, a přestože na jazyku měl úplně jiná slova, pokračoval: „Pudu teda s tebou a zkusim ti pomoct, jak jen budu moct. Blbý ale je, že absolutně nevim, kde začít…“ A je to tady. Teď jsem udělal chybu a budu muset chodit po světě s timhle bláznem, kterej ani neví, s kym včera chlastal. Sem v tom a už nemůžu vycouvat…
      „Doufal jsem, že se tak rozhodnete,“ usmál se Tores, dojídající brzký oběd obávaje se o obsah svého žaludku, „přesto jsem překvapen. Tak rychlé rozhodnutí jsem od vás nečekal. Musím vám poděkovat a hned dvakrát – za vaše rozhodnutí jít se mnou a také za jedinečné jídlo, díky kterému mne opravdu něco napadlo. Hostinský od ,Dvou šupin‘ mi prozradil, že jste Theurg, mistře Arnassi,“ vysvětloval Tores, zatímco jej Silmír s narůstajícím neklidem poslouchal, „a já jsem si během oběda vzpomněl na důležitou informaci z toho mála, co o Theurzích vím. Theurgové umějí číst minulost pomocí nezákladních sfér, není-liž pravda? Proto jsem doufal, že byste mohl zprostředkovat skrze sféru obnovení mých včerejších vzpomínek. Mohu vám i zaplatit. Ve zlatě.“
     Silmír měl co dělat, aby se nezačal třást. „Vo zlato mi nejde,“ polkl těžce, „tady de spíš vo to, že sem něco takovýho už strašně dlouhou dobu nedělal. Je mi fakt líto, ale tohle udělat nemůžu,“ zakroutil rezolutně hlavou, „teda, udělat bych to moh, ale jen v případě, že by nebylo zbytí. A nám zbejvá ještě měsíc. To je fůra času,“ vymlouval se, už mě nakazil. Taky říkám my, místo abych říkal ty, pomyslel si, „takže mam návrh. Nejlepší by bylo, abys udělal to, co děláš normálně, ten zbytek určitě vypluje na povrch dřív, než uplyne celej měsíc. Nejhorší, co můžeš udělat, je tady sedět a takhle se ničit zevnitř. Se mnou si hlavu nedělej, můžeš říct, že sem tvůj přítel, průvodce, prostě cokoli. Já se dojdu sbalit a vyrazíme co nejdřív. Stejně už mě nebavilo trčet v tomhle temnym mokrym sklepě s krysama a vobčas s nějakym tim dědkem, co si přišel pro mazání na kolena.“
      „To nezní jako špatný nápad,“ pookřál Tores a pohlédl na kudůka způsobem, který jednoznačně vyjadřoval, že už jej nebere jako směšného burana v pestrobarevném rouchu, ale jako optimisticky naladěného prostořekého muže se složitým a citlivým srdcem schovaným hluboko v jeho nitru, ale otevřeným komukoli, kdo potřebuje útěchu a má hlad.

*     *      *

      „Kam máš teď namířeno?“ zeptala se pochodující hora zavazadel plná cinkajících flakónků, šustících pergamenů a jemných alchymistických, která ve svých útrobách ukrývala Silmíra Arnasse. Jediná jasně viditelná část kudůka, obtěžkaného nejrůznějšími vymoženostmi, se kterými se prostě nedokázal rozloučit, byla ruka, svírající hladkou hůl z lesklého dřeva, jež převyšovala svého majitele o dobrých padesát coulů, takže Alchymistův zjev působil bizarně, skoro až nezemsky.
      „Teď se vrátíme zpět do Malmörnu,“ odpověděl Tores, který vyšel nalehko, bez zbytečností, které tak často berou na cesty nezkušení poutníci, „chtěl jsem ve městě zjistit, zda-li v okolí nežijí nestvůry, které zužují kraj, či zde nejsou jiné problémy. Takže jsem chtěl dělat to, co se od Chodce víceméně čeká. Toulat se krajem a pomáhat ostatním,“ povzdychl si. Kdybych měl sílu ten zatracený stereotyp změnit.
      „No, jediná nestvůra, vo který vim, je král sousední země,“ pokusil se Silmír o vtip, „ale toho asi zabíjet nechceš, viď? Takže máme dvě možnosti. Buď zajdem do královského paláce, kde by se nás moh někdo ujmout, nebo pudem na radnici za malmörnskym místodržícím.“
      „Volím palác,“ rozhodl se v mžiku Chodec.
      „Budiž, dovedu tě tam,“ povzdychl si Silmír, „ale radost z toho nemam. Ale pořád lepší, než jít na radnici. Když sem posledně potkal místodržícího, tak mi nesl glejt, kerym mě vyháněl z města, takže si myslim, že by mě tam neviděli dvakrát rádi. Tak konec flákání a dem!“ zavelel Silmír a neúspěšně se pokusil zrychlit tempo.
     Stav rozbité cesty se zlepšoval úměrně s tím, jak se různorodá dvojce blížila k městským hradbám. Jakmile se stužka silnice prosmýkla pod klenbou městské brány, skryla záda pod kamenné desky a vmáčkla se mezi domy naklánějící se přátelsky k sobě. Křivolace proběhla nesourodou čtvrtí obchodníků, jejíž část byla stále zjizvená nedávnou Silmírovou přítomností, a udýchaně se zastavila na malmörnském náměstí před zájezdním hostincem „U Dvou šupin“, kde se srazila s nemálem dalších cest a uliček. Ne nadarmo se říká, že všechny cesty vedou do hospody. Tores však o návštěvě hostince – k Silmírově nelibosti – nechtěl ani slyšet a raději se nechal vést ulicí dlážděnou kočičími hlavami ke královskému paláci, posazenému na skále, spadající do vod řeky Severky. Cesta se zvedla, aby obkroužila skálu, na níž seděla budova paláce, a kočičí hlavy zmizely. Chodec zrychleně dýchal a Theurg sotva popadal dech, když oba stanuli před černou bránou, kontrastující s nízkou bílou zdí, jež pevně obepínala vrcholek skály.
      „Konečně jsme tady,“ pověsil se Tores za stříbrné klepadlo, které představovalo dračí hlavu, svírající masivní kovový kruh, „není ale divné, že zde nikdo není?“
      „To… To je normální,“ odpověděl přerývaně Silmír, „tady prej nikdy nikdo nebejvá. Musíš vzít za to klepadlo a pořádně zabušit. Von někdo určitě přijde.“
     Tores pokrčil rameny a zabušil stříbrným kruhem na temnou masu dveří. Údery kovu zaburácely ozvěnou vystřídanou vzápětí hrobovým tichem. Pokud měla návštěvníkovi naskákat husí kůže a mráz přejet po zádech, pak tvůrce klepadla odvedl jedinečnou práci…
Hodnocení a komentáře k článku
Carlist Rieekan 27.1.2007
27.1.2007

Saurus: Nebuď tak skromná ;)

 

Saurus 12.1.2007
12.1.2007

dodatek: správně jsem měla napsat, že mi to dal přečíst a já mu napsala, že tam a tam má chybu...toť vše. opravoval si to už sám. nicméně, chyby jdou na mou hlavu...

 

Saurus 12.1.2007
12.1.2007

Mě se to líbilo a moc se omlouvám, pokud tam najdete ještě nějaké chyby, ale on jich tam už před kontrolou měl tak málo, že pokud jsem mu tam nějaké nepřidala, tak by jich tam moc být nemělo. Takže tatmo o tom přežití ve zdraví, jsou jen jeho výmysly...Bylo to v pohodě :-) a už se těším na druhý díl, doufaje, že se k němu zase nějak "pohaluzi" dostanu dřív, než vy... ;-)

 

Carlist Rieekan 11.1.2007
11.1.2007

Bard: hehe... díky... mělo by to být slovo přístrojů... nebo tak něco...

 

Bard 11.1.2007
11.1.2007

Paráda. Čte se to prakticky samo a potěšilo mě, že v rozporu s avizovanou podobností se Zeměplochou tam není zbytečně moc přirovnání s věcmi, jež mi do fantasy nesedí. Líbí se mi tvé skládání slov i samotný příběh. Prostě jo ... tohle můžu.

Jen upozornění, v první větě poslední části ti zřejmě chybí nějaké slovo za ...jemných alchymistických

 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.